Vlámská ofenzíva Král právě pobýval ve Vincennes, když k němu dva až tři dny po bitvě dospěla zpráva o zničení jeho vojska.144 Van Velthem, který si libuje v dramatičnosti, vypráví, že ji pro krále napsal jeden z rytířů vlastní krví. Podle Chronographie přinesl zprávu francouzskému králi Renaud, syn hraběte z Dammartinu, a to i přes těžké zranění, doprovázen několika dalšími, kterým se podařilo uprchnout.145 Žádná kronika nehovoří o reakci krále a jeho okolí. Zato máme vzpomínky Michela As Clokettes, které zaznamenal opat u svatého Martina v Tournai Gilles Le Muisit. As Clokettes byl v červenci 1302 „prokurátorem“, v dobovém jazyce vyslancem Guie z Dampierre u Bonifáce VIII. Papež jej údajně probudil uprostřed noci, aby mu sdělil novinu o zničení francouzského vojska, která se k němu dostala týden po bitvě.146 Papež viděl v Pierru Flotovi svého hlavního odpůrce na dvoře Filipa Sličného, a dokonce ho přirovnával k Achítofelovi, špatnému rádci krále Davida ze Starého zákona, či dokonce k démonu Belialovi.147 Pierre Flote měl podle Bonifáce dva „pomocníky“ a spojence: hraběte z Artois, který stejně jako on padl u Courtrai, a hraběte ze Saint-Pol, jenž se zdiskreditoval útěkem. Také Jan z Burlats, který provedl zatčení pamierského biskupa Bernarda Saisseta a tím porušil právní nedotknutelnost prelátů a celého kléru obecně, našel smrt v bitvě. Papež měl tedy nemálo důvodů k radosti. Ve dnech po bitvě Vlámové důkladně využili svého nečekaného vítězství.148 Aby udělali patřičný dojem na Francouze, kteří stále drželi hrad u Courtrai, vyvěsili přímo před jejich očima praporce sesbírané na bitevním poli.149 Krátce nato, 13. července, posádka kapitulovala. Podmínky, které pán z Lensu vyjednal, byly spíše příznivé: on a další rytíři budou vzati do zajetí a pěšáci mohou i se zbrojí a všemi věcmi odejít.150 Také další místa, která ve Flandrech dosud drželi královi lidé, se rychle vzdala, například Cassel. Pouze hrad v Rupelmonde dokázal odolávat až do května 1303. V Gentu byli hned druhý den po bitvě Leliaerts od144 145 146 147 148
149 150
E. LALOU, Itinéraire de Philippe IV le Bel, 2. díl, s. 204. Chronographia, s. 112. Gilles Le Muisit, s. 68. G. DIGARD, Philippe le Bel et le Saint-Siège de 1285 à 1304, 2. díl, s. 111. Vylíčení událostí až do konce této kapitoly v zásadě sleduje rekonstrukci, kterou provedl F. FUNCK-BRENTANO, Philippe le Bel en Flandre, s. 411n. Chronographia, s. 112. Chronique artésienne, s. 52–54.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511325