98
Tasha Boyd
a vůbec ne o vzhled té či oné chůvy. Možná byly některé i docela pěkné, ale já si toho nikdy nevšímal. Ale teď… to je docela jiné kafe. Už při včerejším prvním setkání s Josephine Marinovou se mě zmocnily pochybnosti. Hned jsem v ní rozpoznal ženu, která se připletla do mého videohovoru s Tabithou. Na kterou jsem, ač to nerad přiznávám, pak dost intenzivně myslel večer ve sprše. Měl jsem sto chutí ji rovnou posadit zpátky na vlak. Vždyť jsem z ní byl tak vedle, že jsem málem zapomněl anglicky. Já, který jsem vystudoval London School of Economics. Moje angličtina bývá obvykle bezchybná. Evan si pak ode mě užil svoje za to, že tomu byl přítomen. Navíc po mně celou cestu do přístavu významně pokukoval. Jako by poznal, že mě totálně vyvedla z míry. Ty její šedozelené oči mi pronikly až na dno duše. Na Josephine Marinové bylo prostě něco, co rozhodilo pracně nabytou rovnováhu, kterou jsem si posledních pár let pěstoval, jako malé zemětřesení na nebezpečné prasklině v zemském povrchu. Naskakovala mi z toho husí kůže. A když pak chtěla dát výpověď… no, nerad to přiznávám, ale ta její tiráda i nebojácnost, s jakou se mi postavila, probudily moji dávno potlačenou touhu po ženách. Radši se k tomu už nebudu vracet. Kdyby se ke mně takhle zachoval kdokoli jiný, s radostí bych ho poslal k čertu. Jenže u ní mi to z nějakého důvodu připadalo nemyslitelné. Přestože jsem jí vlastně naznačil, že bych byl rád, aby zůstala, teď po téměř bezesné noci mi dochází, že je pro mě příliš nebezpečná. Měl bych ji poslat domů. Musím ji poslat domů. Stiskl jsem tlačítko interkomu v hlavní kajutě, kterou jsem během plavby používal jako pracovnu. „Evane? Mohl bys prosím zaskočit za mnou do kanceláře?“ Za pár minut stál můj bodyguard ve dveřích. Zamával jsem mu na pozdrav od pracovního stolu, kde jsem se poslední dvě hodiny marně snažil soustředit na práci. „Mám připravený člun, abych tě zavezl na břeh, jakmile budeš připravený,“ oznámil mi. „Bon.“ Prohrábl jsem si vlasy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511314