Zastávka i D E AT H I N P RO G R E S S
a jakýmsi mnou. Ach, jak je to dávno, snad se to žití nikdy ne událo! básním pitomě, až zapomenu, že mi ti dva mají být lho stejní, že jsem se zabejčil a je mi šumák, co kdo řekne a udělá. Jenže oni hned jednohlasně pokřikují: „Hup dovnič!“ a šer mují rukama k omnibusu, dlaněmi hladí hřívu vraníka, brú ny, hryzáka a palomina (nebo jak se jim říká), pleskají je po pr delích, zatímco prázdnýma očima říkají dosud lidské fuck‑off nebo vlezminazádanádivo. „Hup dovnič! Hup dovniš! Hup vnič! Hupnič!“ nenechají se zviklat mým stoicismem, pohledem jim zpátky vracím jejich vlezminafuck‑off svým neméně lidským whatthefuck a mordijé, až připomeneme televizní pořad s břichomluvci, kteří horlivě komentují události v kultuře — miloval jsem ty nuance zámlk a mikrohádek o každičký detail, zbožňoval jsem morfinizova ného moderátora a tlumočníka do znakové řeči live! A co teprv vše, co se ztratilo v překladu a vynořilo se úplně cizí v komen tářích „pod čarou“, v diskusních vláknech dezinformačního věku! Hoši, hoši, rozněžňujete mě nostalgiemi! „Hup dovnič! Hupniš a šupanič!“ posuňky, mávavými pažemi a špatně tlumočenou znakovou řečí přede mnou víří ti větrní mlýnové, když vtom — z otevřených dvířek vozu se ozve zam ňoukání. Otrávený kňour. Že by uvítací klakson? Nad obličeji panských pohůnků — v kontrastu k jejich beztva rým obličejům, jejichž architekturu propadlých lícních kostí, bezkrevných, ouřednických rtů a mizejících brad zapomenete, ještě než na ty budulíny vůbec popatříte; zaměnitelnost natolik rozporná, že namísto lhostejností je našinec zachvácen hlubin ným rozčarováním z toho, že rázem neví, zda je čím se zneklid ňovat: „Hupanič, šupanič! Hupajdá hup!“ nás ze zakletí osvo bodí, procitneme do dalšího snu — se zjeví oblemcaná, jaksi usoplená tlama polokočičáka poločlověka, felis habilis.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511301