Ráda bych pokrčila rameny, leč spatřuji mraky zahalující měsíc a myslím na děvčátko. Jak na ně nemyslet, vstřebala jsem ho a k nejzazšímu obzoru svého bytí uskutečňuji sny toho tvora. Až teď, záludné hvozdy odlétají s hřmotným máváním křídel. Máte komáry nechat chodit ke mně, napijou se mé krve, aby v bitevním ohni zkřížili svoje sosáky s nervy motorismu, jako ten, který přestál.
DĚJSTVÍ VI.
Jenomže stojíme před genetickou revolucí a skoro vše vypráškováno a vás i mne svírá ta strašlivá úzkost. Dostali jsme se přeci často ze zoufalých situací, a přece se nikdy nebojíme jako teď, když jsme nuceni vidět naši opuštěnou věčnou budoucnost. Přiznávám se, že stojím těsně vedle sebe, vyloupnutá ze svých čtyř i více podob, a myslím na čerstvý vzduch.
DĚJSTVÍ VII.
Nikoliv na mou věru. Vrátím se za týden, přijedu večerním vlakem, hlavu budu mít plnou věčného soudního šikanování a nenávistí, mateřských či otcových rad. Proklínat ubohost bezbranných dítek skloněných nad lampami, které jim nemají svítit do očí; příšerný dědictví genů mrazí v celém těle, až se otřásám. Je i tohle moje vina? „Fata regunt homines. Ano, ano, kódy vládnou lidem, kteří jsou jejich poslušnými otroky.“ Musím sázet brambory, a nebude je jísti jen jediné dítě, sežere je onen neviditelný řetězec biologie ukrytý pod heslem touha?
97
E VA Š VA N K M A J E R O VÁ : h r y a s c é ná ř e
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511290