„Dolejzáš za mnou, co? Ven, neotesanče!“ vykřikl plešatý nakladatel a vyvalil na Marcela buldočí bulvy. V sále to zahučelo. Kritik se rázem probral z apatie a vypadal teď celý nesvůj, přísedící dorostenka vrhla na Marcela pohrdavý pohled a významně se usmála. Marcel, který se stal terčem pohledů všech, jevil jasné známky nervozity a nevěděl, co si počít. „Před několika dny tenhle neotesanec vnikl násilím do mé kanceláře, vytrhl mě od práce a nehorázným způsobem mě nutil, abych mu vydal jeho pitomý román…,“ obrátil se Vulpescu k Adrianu Ţeposovi, který jakožto nestranná literární autorita měl vyslovit konečný verdikt. Kritika „všech“ zamrazilo. A to proto, že plešatý nakladatel na něho líčil past, žádal po něm to, co se ustavičně zdráhal udělat: vyjádřit se jasně, přidat se na jednu nebo na druhou stranu barikády. A věci se ještě víc komplikovaly tím, že předtím si Andrei Ţeposu s mladým absolventem brašovské filologie příjemně, téměř přátelsky popovídal. Ze zvyku se to pokusil zaonačit tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá: „Že vnikl násilím…? Hm… Tomu se dá dost těžko uvěřit… Hm… Je to politováníhodná situace, pane Vulpescu… Chápu vaši nespokojenost, jestli je pravda, co říkáte… Ten mladý muž patrně nebyl dost taktní, i když nevíme, jaké důvody ho k tomu vedly…“ „O jakých důvodech to mluvíte, pane Ţeposu? Jaké ospravedlnění může mít nerozvážný čin?“ naježil se Anatol Vulpescu. Obratný manévr kritikovi poprvé nevyšel. „To je bohapustá lež! Nevnikl jsem násilím do vaší kanceláře, vstup mi umožnila sama redakční tajemnice…,“ vykřikl Marcel, který už nemohl strpět, aby ho veřejně uráželi. Plešatý nakladatel rázem zezelenal. „Zavři pusu, neotesanče! Co si to dovoluješ rozkřikovat se na velikány moldavské kultury?! V knihovně místo nedostaneš! Okamžitě zmiz! Ven! Povím tvý mámě, jak nestoudně se chováš!“ rozkdákala se Antonina Gîscová, vyskočila ze židle jako opařená, převrhla vázu s rudými růžemi a zlila prošedivělého „klasika“ od hlavy až k patě.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511289
„Dobře, půjdu… Taky jsem znechucený vším tím balamucením! A pokud jde o můj údajně pitomý román, nevíte, jaký je, protože jste ho nečetl, pane Vulpescu!“ řekl Marcel Pulbere a zamířil k východu, vystaven záplavě urážek a nerudných pohledů. Na schodech do knihovny se chvíli snažil potlačit rozčilení. Měl vztek na celý svět, který mu teď víc než kdy jindy připadal ovládaný samými omezenými a pokryteckými individui. Potom mu poklepala na rameno nesmělá ruka. Byl to kritik „všech“ Andrei Ţeposu: „Nestihl jsem ti učinit ten návrh, mládenče… Podívej, co bych ti radil… Mám jednoho velmi dobrého přítele na Dosofteiově pedagogickém institutu… Je to Arcadie Zburlanu, kterého nedávno jmenovali vedoucím katedry rumunské literatury. Chtěl by vytvořit nový tým a potřebuje hochy s rozhledem… Mohl bych mu zavolat ještě dnes. Co tomu nápadu říkáš?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511289
Kapitola 14
Manželka ho už dávno opustila. Strejda Péťa si ani nevzpomíná, v kterém roce k té rozluce došlo. Jen syn mu ještě občas pošle nějaké prachy z ciziny. Ty peníze strejdovi Péťovi pomáhají trochu snížit endemické dluhy za obecní služby a udržet si garsoniéru. Strejda Péťa má penzi tisíc tři sta lei a je spokojený. Mohlo by to být i horší. „Víš, že na venkově jsou lidi, co dřeli jako koně, a pobírají jen osm stovek?“ zeptal se strejdy Péti svým nakřáplým hlasem rozšafný soused. Má kruhy pod očima, obličej mu brázdí hluboké vrásky, chybí mu několik zubů. Když něco říká, zvedá ukazováček. Strejda Péťa má jedinou pamětihodnou zálibu. Časně zrána zamíří k místu, které se mu stalo druhým domovem. Jde o konečnou zastávku trolejbusu v ulici Sarmizegetusa. Je to jedna z nejzaneřáděnějších zastávek ve městě. Lavičky, na které usedá strejda Péťa a jeho kamarádi, jsou špinavé. Na zemi je plno smetí. Přátelé strejdy Péti, osamělí důchodci jako on, přinesou nějakou tu láhev vodky nebo piva a rozproudí se hovor. Polovina důchodu strejdy Péti praskne na alkohol a cigarety, bez nichž se ty debaty neobejdou. Na nečisté, vlhké zdi nad ranními diskutéry je podivný nápis: moldavani — potažmo — rumuni. Ale strejdu Péťu a jeho přátele poselství předávané modrým nápisem nezajímá. U laviček jsou poházené nedopalky, aby se metařům nezkrátily žíly. Ranní občané čekající na trolejbus se důchodcům a flamendrům bez zaměstnání dost vyhýbají a na zasviněné lavičky si ani nesednou. Ta zastávka je hájemstvím party strejdy Péti.
99 Ukázka elektronické knihy