„Dolejzáš za mnou, co? Ven, neotesanče!“ vykřikl plešatý nakladatel a vyvalil na Marcela buldočí bulvy. V sále to zahučelo. Kritik se rázem probral z apatie a vypadal teď celý nesvůj, přísedící dorostenka vrhla na Marcela pohrdavý pohled a významně se usmála. Marcel, který se stal terčem pohledů všech, jevil jasné známky nervozity a nevěděl, co si počít. „Před několika dny tenhle neotesanec vnikl násilím do mé kanceláře, vytrhl mě od práce a nehorázným způsobem mě nutil, abych mu vydal jeho pitomý román…,“ obrátil se Vulpescu k Adrianu Ţeposovi, který jakožto nestranná literární autorita měl vyslovit konečný verdikt. Kritika „všech“ zamrazilo. A to proto, že plešatý nakladatel na něho líčil past, žádal po něm to, co se ustavičně zdráhal udělat: vyjádřit se jasně, přidat se na jednu nebo na druhou stranu barikády. A věci se ještě víc komplikovaly tím, že předtím si Andrei Ţeposu s mladým absolventem brašovské filologie příjemně, téměř přátelsky popovídal. Ze zvyku se to pokusil zaonačit tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá: „Že vnikl násilím…? Hm… Tomu se dá dost těžko uvěřit… Hm… Je to politováníhodná situace, pane Vulpescu… Chápu vaši nespokojenost, jestli je pravda, co říkáte… Ten mladý muž patrně nebyl dost taktní, i když nevíme, jaké důvody ho k tomu vedly…“ „O jakých důvodech to mluvíte, pane Ţeposu? Jaké ospravedlnění může mít nerozvážný čin?“ naježil se Anatol Vulpescu. Obratný manévr kritikovi poprvé nevyšel. „To je bohapustá lež! Nevnikl jsem násilím do vaší kanceláře, vstup mi umožnila sama redakční tajemnice…,“ vykřikl Marcel, který už nemohl strpět, aby ho veřejně uráželi. Plešatý nakladatel rázem zezelenal. „Zavři pusu, neotesanče! Co si to dovoluješ rozkřikovat se na velikány moldavské kultury?! V knihovně místo nedostaneš! Okamžitě zmiz! Ven! Povím tvý mámě, jak nestoudně se chováš!“ rozkdákala se Antonina Gîscová, vyskočila ze židle jako opařená, převrhla vázu s rudými růžemi a zlila prošedivělého „klasika“ od hlavy až k patě.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511289