Zvážněl a odpověděl: „Zdá se.“ — „Vidíš, bylo by to pěkné, kdybys zůstal doma…“ Petřík se podíval na ni a to jí urvalo ostatní slova. Mluvil do okna: „Nezůstanu.“ Řekl to tvrdě a pevně. Ale pak se ulekl svých slov, obrátil se k ní, která se už už propadávala. Přisedl docela, docela k ní a vzal její ruku do svých: „Ne, mami! Nezůstanu, protože nechci. Budu činit jen to, co bude mojí vůlí. A také už vím, co to bude. Ani na tom nezáleží. Vidíš, maminko, co jsem se nahledal, co jsem se nahledal to, čeho bych se chopil. A nic jsem nenalezl. Víš proč? Víš proč, mami? Protože jsem nevěděl, že dovedu chtít. Ale teď to vím, dobře to vím a nemám strach. Trošku se vám všem odcizím, neboť chci být tvrdého srdce. Ale jen vám se to bude zdát odcizením. Ne mně. Moje srdce musí být tvrdé, aby mohlo chtít — a už je tvrdým. Ale, maminko moje, jen srdce, které opravdu chce, může mít opravdu rádo.“ Naproti nim sedělo šestileté děvčátko — jako Cilka, řekl si Petřík. Zahleděl se na ně tak, až si v rozpacích ústka otřelo a zrakem sklouzlo někam k lampě. Řekl jiným hlasem: „Nic už se mnou nepořídíte, mami.“ A držel ji stále za ruku. A ona teď hleděla na děvečku, pozorně, upjatě: „Tedy mi tvé oči nelhaly, hochu.“ „Jsi na mé straně, mami?“ zvolal vesele. „Ty blázne!“ I ona se všechna změnila, vyškubla svou ruku a pohladila jeho vlasy. — „Kde jsi se tu vzal, Venclíku?“ „Vždyť mě pozvali. A jak ty jsi se změnil.“ „Z takové dálky. Máš dovolenou?“ „Tož vzal jsem si na vždycky.“ „Na vždycky?“ „Inu, jdu pryč. Sbalil jsem koše a jdu.“ „Ale kam, Tilčíku? Dostals někde místo v Čechách?“
96 / 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511287