Coup d’état
22
před pětadvaceti lety mě představili filmaři Sergiu Castillovi jako „významného amerického spisovatele“, což bylo absurdně přehnané tvrzení, jelikož jsem měl tehdy vydaných všehovšudy pár mladických povídek a básní. Sergia mi představili výstižněji jako „předního chilského režiséra, jenž po Pinochetově převratu pobývá v exilu“. Plán byl takový, že budeme spolupracovat na scénáři, a Sergio mi ukázal svůj nedávno dokončený film Desaparecido. Děj se odehrává ve středostavovském domě na předměstí, ze kterého, jako se to tehdy v Chile stávalo často, udělali tajnou mučírnu. Ústřední postavou je velitel domu, znepokojivě šarmantní plukovník, který jedná s podřízenými a oběťmi jako se zlobivými dětmi. Když na promítání přišla vdova prezidenta Allendeho, musela se v půlce omluvit. Sergiovi vysvětlila, že se „nesnese dívat, kam až to s Chile došlo“. Já jsem tenhle druh barbarství znal, v počátcích špinavé války jsem totiž v Argentině žil, a ačkoli naše autorská spolupráce se Sergiem nedopadla, spřátelili jsme se. Řídil bezhlavě a zběsile. Když se takhle řítil New Yorkem, vypadalo to, že tím sám sebe mučí. Byl navztekaný na Allendeho, že špatně odhadl fašistické povstalecké tendence, které mu sbíraly síly přímo pod nosem. Šlo podle něj o „idiotskej humanismus“. Od coup d’état v roce 1973 žil ve Stockholmu, Havaně, Paříži a teď na Manhattanu a všude začínal znovu od píky. Scénáře psal v poryvech, rychle, agitovaně,
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511279