zbavit. Lze jej pouze krotit, balamutit a smlouvat s ním. Proto bychom se měli snažit nepěstovat si naše vlastní démony, aby nám jednou jako obrovité kapradiny nepřerostli přes hlavu. Pravděpodobně jste už uhodli, že v Gautamově klášteře nemá zlo, a vlastně ani dobro, pokud mu rozumíme jen jako protikladu zla, žádné místo. Klášter je místem světla a nesmírné moci, která vše přesahuje. Proto každý, kdo do kláštera vkročí, v jistém smyslu svlékne kůži a odhodí všechny zásady, myšlenky a pravidla, která byla tolik důležitá na Zemi. Ne každý je však připraven na to, co následuje poté. Bez staré kůže se mu zdá vzduch příliš ostrý, světlo příliš horké a slova příliš hlasitá. Taková je cena za vhled, kterého se člověku pobytem v klášteře dostane. Lidé v něm však přese všechno nepřestávají být lidmi, jak ukazuje například mýtus o plátnu a obrazech.
Zv láštní host Jak je již známo, klášter občas navštěvovali lidé, zvláštní lidé toužící po duchovních prožitcích. Někteří byli na tyto prožitky připraveni lépe a dokázali je plně vychutnat, někteří byli nezralí a museli klášter opustit, aniž by zakusili svit opravdového slunce. Jen se mohli chvíli hřát v jeho odlescích. Jedinkrát se ovšem stalo, že byl klášter poctěn návštěvou neočekávanou, jež se naštěstí později ukázala jako návštěva velmi vítaná a potřebná. Strýci Gautamovi trvalo poměrně dlouho, než si uvědomil, že i v klášteře je obklopen lidmi. Lidmi moudrými a uvážlivými, ale přesto pouhými lidmi, kteří jen zřídkakdy dokázali plně porozumět slovům svého učitele, či si je dokonce vychutnat. Strýci to došlo ve chvíli, kdy promlouval ke skupině nejmladších mnichů. Hovořil tehdy
96
|
97
|
Z v l á š t n í
h o s t
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511262
o kráse v pomíjivosti světa; při výkladu přistoupil k oknu a napřáhl ruku směrem k divokým hájům a roklinám, které se plnily hudbou dunícího větru. Vzápětí se otočil ke svým žákům a zjistil, že všichni zírají do pergamenů a horlivě do nich zaznamenávají jeho slova. Zaslechl, že někteří je dokonce polohlasem opakují. Strýc Gautama někdy prostě neměl svou prudkou a rozhodnou povahu plně pod kontrolou, proto rázně přikročil k vyděšenému žáku, vytrhl mu pergamen z ruky a přiložil jej na sluncem rozpálené sklo. Popsaný svitek ihned vzplanul a pozvolna se měnil v černé kousky popela. Mladík nešťastně sykl, neboť ve svitku přeci bylo zaznamenáno tak velké množství slov velkého mistra. Tehdy si Gautama uvědomil, že i tento pergamen má přeci jen nějakou cenu, sevřel proto jeho zbytky do dlaně, přiložil si je k ústům a vdechl té popelavé změti život. Posléze napřáhl ruku a nechal vítr, aby klíčící litery probírající se unaveně k životu donesl na nějaké bezpečné místo, na němž o ně bude dobře postaráno. A právě tak se zrodil host, který nyní nedočkavě klepe na bránu nebeského kláštera. Inkoust, pergamen a písmena se staly jeho krví, masem a kostmi. Cizinec zůstal věrný svému původu a od dětství se živil knihami, tak jako se jiní lidé živí masem. Vyrostl v klášteře, který se našemu chrámu příliš nepodobal. Už v mládí jej opustil a vydal se svou vlastní cestou. Po čase hledání konečně dospěl až před bránu tohoto kláštera. Bez obtíží jí prošel a pak ji za sebou opatrně zamkl. V tu chvíli se mu konečně podařilo odhodit vše nepotřebné, co na svých bedrech musel snášet na Zemi. Ucítil na sobě pohledy udivených mnichů; někteří si jej ostražitě prohlíželi, jiní se jen usmívali cizincovu počínání. Jeho oděv se sice příliš nelišil od zdejšího odění, ale byl mnohem ošuntělejší a starší. Jeden z bratrů se cizince ihned přátelsky ujal
T a j e m n é
p ř í b ě h y
s t r ý c e
G a u t a m y
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511262
a doprovodil ho do chrámové jídelny, v níž pro něj bylo připraveno mnoho knih a několik nesmírně chutných kousků masa. Cizinec se vděčně pustil do jídla, po cestě byl nesmírně vyhládlý. V tu chvíli si uvědomil, že právě na toto místo se celý život ubíral. Potkal mnoho lidí, mnoho se toho od nich naučil. Poznal též řadu vzplanutí citu i nepatrná osvícení rozumu, ale jeho vnitřní kompas se dosud na každém místě chvěl a nejistě ukazoval směr k vzdálenému cíli. A teď je potulný mnich konečně tady. Konečně dostane odpovědi, k nimž se už tak dlouho snažil doplnit otázky. Už byl skoro u konce hostiny, když se ozvalo bodré: „Konečně jsi nás poctil svou návštěvou, milý Františku.“ Bratr František vzhlédl ke Gautamovi, který se právě usazoval naproti němu. „V klidu to dojez, vypadáš hladově. Zatím mi dovol, abych se představil. Jmenuji se Gautama a musím přiznat, že mě moc těší, že jsi mne tu zastihl. Toužím se s tebou setkat. Vedl jsi nesmírně inspirativní život, a mám takový pocit, že na svoji hlavní úlohu jsi dosud čekal. Jsi tady, abys pochopil. Mnoho věcí jsi již zažil, mnohé poznal, ale toužíš v nich nalézt smysl. Nemám pravdu?“ Mnich s plnými ústy vážně pokýval hlavou. „Nenech se rušit, milý poutníku,“ pokračoval Gautama s mírným úsměvem, „stejně jsi sem přišel především poslouchat. Víš, existuje mnoho způsobů, jak sdělit pravdu, jeden z nich je použít k tomu slova. Ten je sice spolehlivý nejméně, ale ty slova slyšet potřebuješ. Věz tedy, že smysl, který tak horlivě hledáš, ve světě nenalezneš, ve světě ho totiž není. Smyslem tvé existence je pomoci ostatním lidem ke klidu, k míru a k zapomnění. Netvař se tak nechápavě, vždyť sám dobře víš, jak je umění zapomínat potřebné. Problém samozřejmě spočívá v tom, jak a na co zapomínat.“ František chtěl strýce, který si právě plnil dýmku, na moment přerušit, ale Gautama ho byl rychlejší. „Nech mě to dopovědět, pak
98
|
99
|
Z v l á š t n í
h o s t
Ukázka elektronické knihy