„Kdo je ten pán?“ Dcerce jsou teprve dva roky, ale mluví pěkně, je šikovná. „Dědeček Robert, přece. A podívej, tady jde maminka. Koukni, jak jí to sluší.“ Z domu se vynoří Nina Perel ve světlém kostýmku, ve skutečnosti byl světle modrý, s vyčesanými vlasy. Byla to jejich první společná návštěva Los Angeles, hned po zasnoubení v New Yorku, na které Felice s Robertem nemohli přijet. Nina Perel se půvabně naklání k budoucímu tchánovi, uhlazuje si uvolněný pramen světlých vlasů, mává na Felici, která je za kamerou. A teď se v záběru objeví Joachim v letních kalhotách a bílé rozhalence. Jednou rukou bere svou nevěstu kolem pasu, druhou pokládá otci na rameno. Obraz se vznese k vrcholku vysoké palmy a potemní. „To je dědeček Lobelt, co umžel?“ „Ano.“ Jak spolu vlastně žili, matka a otec, těch posledních dvanáct let? Když ho přivezla z Paříže, do starého domku v Boyle Heights, Joachim ještě bydlel doma. Ale chodil se tam většinou jen vyspat. Učil se v knihovně, doučoval za peníze děti, zkoušel se školním orchestrem, ve kterém hrál na klarinet, a jezdil na pláž hrát volejbal nebo se koupat. Dvanáct let je dlouhá doba, když ji máte prosedět v křesle. Každou středu v podvečer Felice odvezla Roberta autem do biografu a každou neděli odpoledne do kavárny, na schůzku se známými z Německa. To bylo celé jeho povyražení. Potom měl ještě rádio. Noviny mu Felice začala kupovat až dlouho po válce, když utichl rozruch kolem koncentračních táborů a procesů s nacisty. Snažila se ho ochránit, ale nebylo to nic platné, jeho známí z kavárny noviny četli a navíc měli příbuzné v Evropě. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511260