„Kdo je ten pán?“ Dcerce jsou teprve dva roky, ale mluví pěkně, je šikovná. „Dědeček Robert, přece. A podívej, tady jde maminka. Koukni, jak jí to sluší.“ Z domu se vynoří Nina Perel ve světlém kostýmku, ve skutečnosti byl světle modrý, s vyčesanými vlasy. Byla to jejich první společná návštěva Los Angeles, hned po zasnoubení v New Yorku, na které Felice s Robertem nemohli přijet. Nina Perel se půvabně naklání k budoucímu tchánovi, uhlazuje si uvolněný pramen světlých vlasů, mává na Felici, která je za kamerou. A teď se v záběru objeví Joachim v letních kalhotách a bílé rozhalence. Jednou rukou bere svou nevěstu kolem pasu, druhou pokládá otci na rameno. Obraz se vznese k vrcholku vysoké palmy a potemní. „To je dědeček Lobelt, co umžel?“ „Ano.“ Jak spolu vlastně žili, matka a otec, těch posledních dvanáct let? Když ho přivezla z Paříže, do starého domku v Boyle Heights, Joachim ještě bydlel doma. Ale chodil se tam většinou jen vyspat. Učil se v knihovně, doučoval za peníze děti, zkoušel se školním orchestrem, ve kterém hrál na klarinet, a jezdil na pláž hrát volejbal nebo se koupat. Dvanáct let je dlouhá doba, když ji máte prosedět v křesle. Každou středu v podvečer Felice odvezla Roberta autem do biografu a každou neděli odpoledne do kavárny, na schůzku se známými z Německa. To bylo celé jeho povyražení. Potom měl ještě rádio. Noviny mu Felice začala kupovat až dlouho po válce, když utichl rozruch kolem koncentračních táborů a procesů s nacisty. Snažila se ho ochránit, ale nebylo to nic platné, jeho známí z kavárny noviny četli a navíc měli příbuzné v Evropě. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511260
Když v neděli odjížděl, býval docela svěží, ale vracel se šedivý vyčerpáním a hněvem. Musel si jít hned lehnout a vzít si prášek. Ležel pak v posteli bez hnutí, s dvojitou dávkou léku v těle, a přece mu srdce tlouklo nepravidelně a bolestně. Nebyl to ani tlukot, spíš svíjení, jako když chytne červa do klepet. Návštěvy kavárny si ale nenechal vymluvit, nedal si říct. Když se Joachim náhodou ocitl doma, otec jej hned chytl a chtěl si povídat. S ničím nesouhlasil, všechno kritizoval a na všechny se zlobil, snad kromě Felice. Z perspektivy křesla na zadní verandě totiž člověk vidí věci, kterých si zdraví lidé nevšimnou a nechtějí o nich bohužel ani slyšet. Dokonce i když všechno přemýšlení uděláte za ně, jsou jim ty očividné pravdy tak nepříjemné, že raději strčí hlavu do písku. A přitom nemusí být člověk zrovna jasnovidec, aby přišel na to, co tyhle mladé čeká za problémy. V první řadě přelidnění. Když lidi díky antibiotikům a jiným vymoženostem moderní medicíny přestali umírat, měli by taky přestat rodit. Jinak je nečeká nic než hlad, války a diktatura. Felice by jeho temné úvahy možná poslouchala, ale nemá na to čas. Už před Paříží absolvovala masérský a kosmetický kurz a zařídila si doma salon. Jejími prvními zákaznicemi byly přítelkyně tety So昀椀, německé Židovky, které Felice obsloužila za výhodnou cenu, takže ji doporučily svým známým, a tak se jí rozrůstala klientela. Dámy ležely na kanapíčku v obývacím pokoji a nechaly se masírovat nebo seděly v křesle a matka jim čistila pleť a dělala manikúru. Přišly se hlavně vypovídat a vůbec netušily, že všechno, co svěřují Felici, slyší na druhé straně zdi i sedmnáctiletý chlapec. Joachim poslouchal proti své vůli, ale uši si zacpat nedokázal. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511260
Pomlouvaly svoje manžele a Ameriku, kterou stále porovnávaly s Evropou, dělily se o recepty a postřehy týkající se líčení, účesů a oblékání. Ale nejzajímavější téma pro ně zřejmě přece jen bylo stárnutí. Přirozené proměny kůže a postavy a co se proti tomu dá dělat. Potom masáže přestaly a matka s tetou Elsou, která přijela z Evropy a opět bydlela s nimi, pekly cukroví a koláče na objednávku. Na nedostatek zakázek si nemohly stěžovat. Sláva Elsina taženého štrúdlu nakonec překročila hranice Hollywoodu a dolehla k uším jednoho maďarského producenta, který si zakládal na domácí kuchyni a nabídl Else místo kuchařky. Zrovna tou dobou si Felice vypočítala, že má dost našetřených peněz na to, aby si otevřela svůj vytoužený krám. Nejprve se opět přestěhovali, tentokrát do domku v západní části Los Angeles, pár mil od pláží v Santa Monice. Ve čtvrti mezi bulvárem Pico a ulicí Robertson se v té době usazovalo hodně východních i německých Židů, na ulici bylo slyšet jidiš. Bydlela tam i matčina přítelkyně a obchodní společnice Maša. Našly vhodný prostor k pronajmutí, nijak drahý, přímo na bulváru Pico, na dohled od hranaté věže kina Fox Stadium. A rozdělily si role. Maša, která dovedla uplést nebo uháčkovat cokoli, radila zákaznicím, a Felice se starala o 昀椀nance a dodávky zboží. Prodávaly pletací a šicí potřeby a drobnou galanterii. To už žil Joachim na Východním pobřeží. A ke každým narozeninám a Vánocům dostával on, Nina Perel a později i děti z Los Angeles balíčky, ve kterých byly kromě sladkostí také čepice, svetry a rukavice, aby v té newyorské sibérii nezmrzli. Nevelkou vzdálenost mezi obchodem a zadní verandou, na níž v křesle podřimoval Robert, matka překonávala 100
Ukázka elektronické knihy