nenarazil. Náhle se rozhodl, že upustí od svého obvyklého sváděcího čísla a uhraje to na profesionalitu. Dal se do vysvětlování. Už nějaký čas ho přímo drtí přemíra vulgarity v televizním vysílání. Odpovědní činitelé na všech kanálech teď mají plnou pusu jediného: reality show. Musí říct, že rok co rok všichni, dokonce i ti, kteří o tělocvičnu ani nezavadili, překrucují olympijskou myšlenku „Rychleji, výše, silněji“. Poté co měli diváci možnost sledovat v přímém přenosu rozklad tlupy mladých lidí zavřených v jednom bytě nebo páry testující pevnost svého svazku kdesi na dalekém ostrově, už nemá šanci uspět žádný jiný projekt, leda že by v něm zavřeli televizního moderátora do klece s vousatými ženštinami, které nikdy nepoznaly lásku. Alain Serge už vážně uvažoval o tom, že to zabalí a bude pobírat svůj pohádkový důchod, jen aby tomuhle mediálnímu cirkusu unikl, když dostal geniální nápad. Proč by měla být reality show jen symbolem průměrnosti. Na světě přece existují vynikající lidé, kterým se podařily úžasné věci a kteří dokážou dát dohromady souvislou větu o více než třech slovech. Stačí jim věnovat pořad. „Mám dojem, že tomu, o čem mluvíte, se říká publicistika,“ řekla jsem. „Samozřejmě,“ pokračoval. „Ale programový ředitel, kterému jsem koncept nabídl, to ze záhadného důvodu nepostřehl. Řekl mi jen, že je hrdý na to, že se veřejnoprávní kanál může konečně důstojně postavit výzvě reality show.“ Myslelo mu to jasně, byl inteligentní. Na hony vzdálený té odpudivé bytosti, jak ji popisoval Olivier. Tedy •
98
• Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511256