98
S
u z a n n e
A
l l a i n
• D
o p i s
s l e č n y
S
o p h i e
minulost si Sophii nejspíš nezíská. „Děti tam s chůvou tráví většinu času, ale tentokrát jsem je vzal s sebou sem.“ Sophie zamrkala. Nevěděla, co to pro ni znamená. „Opravdu?“ zeptala se konečně. „Ano. Abych je s vámi seznámil,“ dodal a spěšně se podíval kolem dokola, aby se ujistil, že je nikdo neposlouchá. „Moc ráda je poznám. Ostatně my všichni.“ Snažila se význam sdělení zmenšit. Pan Maitland se ji chvíli beze slova prohlížel. „Vy mi to rozhodně neulehčíte, viďte, Sophie?“ popíchl ji a vykouzlil na tváři sebevědomý úsměv, stejně nebezpečný jako plamínky v očích. „Mně to nevadí. Líbí se mi, že si vás musím zasloužit. Můj poklade,“ vydechl něžně a nyní se ze strachu ze zvědavých uší polekaně rozhlédla Sophie. Tohle překračovalo meze obyčejného dvoření. Zachvátila ji panika – pokud se pan Maitland bude nadále chovat takto důvěrně, ona přijde o možnost zvolit si svůj osud – bude navždy zpečetěn. Netrvalo dlouho a vyšlo najevo, že přes všechnu opatrnost měl jejich rozhovor svědky. Po tom, co se rozloučily s hosty a teta odešla do pokoje, zůstaly v přijímací místnosti jen Sophie a Cecilia. „Promiň, jestli jsem moc vlezlá, ale situace mezi tebou a panem Maitlandem se už vyřešila?“ zeptala se Cecilia. Sophie na ni upřela oči a neušlo jí, jak je sestřenka bledá a unavená. Podle všeho si poslední dny v Bathu příliš neužívala. Žádný div, většinu času trávila s hraběnkou a jejím synovcem a ti dva rozhodně netvořili nejpříjemnější dvojici. „Vyřešila? Myslíš, jestli mě požádal o ruku?“ zeptala se a Cecilia přikývla. „Ne, samozřejmě že ne. Snad si
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511171