Slova posilují / zmírňují bolest / léčí // Kdybys je / rozdrápal do krve / zjistil bys / že jedno slovo / dokáže povědět / všechno // Celé umění / je v tom / kdy ho vyslovit // Proto moudrost / dozrává v mlčení). Jasiczkova nedůvěra ve slovo (v Logos) nesvědčí o náboženském pojetí, ale na druhé straně přivádí vnímatele k problematice sakrálního. Podmínkou transcendence je vnitřní usebrání, ticho, v němž teprve můžeme slyšet, jak o tom píše Norwid v Milczeniu (Mlčení), a záměna monologu člověka za dialog se sakrálním. (NORWID 1971: 236) Důvěra v slovo a naproti tomu nedůvěra v slovo. Jaký je zde až propastný rozdíl mezi Jasiczkovou poezií z 50. let na straně jedné – a 70. let 20. století na straně druhé! Vždyť Jasiczek v básni Prosba o upřímnost (bohužel nedatované, přeložené z rukopisu, avšak bezpečně z doby mezi Jasmínovými nocemi a Jizvami paměti) říká: „Co asi je / na druhé straně zvuku? / Slova klíčí, / zelenají se, vadnou, / tlukou hořícími křídly / do prsou. / Vypusťte je / z klece mlčení.“313 V počáteční fázi Jasiczkovy poezie vybízí lyrický subjekt k vypuštění slov z klece mlčení, kdežto v závěru své tvůrčí dráhy se subjekt básně ocitá v pasti (!) slov: „Nie daj się osaczyć słowom. / Trzymane krótko na uzdach konwenansu, / z wędzidłami banału / przy pyskach, biją kopytami / w tak zwaną rzeczywistość. // Cztery pegazy Apokalipsy / tratują powszedniość, / wloką za sobą zaprzęg / Hamletów, królów, błaznów, / szaleńców oszalałych / z nadmiaru spraw, / wymykających się sidłom słów // Tyć albo nie być? / Żyć albo nie źreć? / Pić albo zabić? / Oto jest pytanie!“314 (Sidła słów – Pasti slov; Nedej se obklíčit slovy. / Držená zkrátka na uzdách konvence, / na vodítku banality / u huby, bijí kopyty / do takzvané skutečnosti. // Čtyři pegasy Apokalypsy / dupou po všednosti, / táhnou za sebou zápřah / Hamletů, králů, bláznů, / šílenců, kteří zešíleli / z přemíry věcí, / vymykajících se pastím slov. // Týt nebo nebýt? / Žít nebo nejíst? / Pít nebo zabít? / To je otázka!) Jakou spirálou osudu prošel těšínský básník, než dospěl k radikálnímu obratu ve zjevně ambivalentní symbolice slova i mlčení!? Podání ruky se ovšem může stát i prázdným gestem, na které lyrický subjekt s hořkostí vzpomíná v básni Każdy idzie w swoją stronę (Každý jde svou cestou), kdy si dřívější přátelé nemají již co říci. V básni Im głębsza noc (Čím hlubší noc) je i ruka zrady – stařenka v slepé víře, že se přihozením chrastí do ohně spalujícího heretika v Kostnici dostane do nebeského ráje, kde si ohřeje své promrzlé ruce. Jde zároveň o zradu pravdy, jejího hledání, rezignaci na znepokojující otázky kladené světu, jak je to patrné z verše již citované básně Zanim odejdę (Než odejdu). Autor v ní dělí svět na dogmatiky a heretiky, staví se na stranu těch druhých. Přitom autostylizace do postavy heretika v této historickofilozoficky laděné básni může být poněkud překvapující u autora „Rozhovorů s tichem“. Odpovídá však Jasiczkovu úpornému hledání pravdy, které dokonce nachází svůj imanentní vzor v osobě a oběti Jana Husa (!). U polského spisovatele stanovisko jistě překvapující. Uvědomíme-li si však, že Jasiczek studoval polonistiku v Praze, není odkaz na heretika Husa, v českých národních dějinách uctívaného, nikterak nepochopitelný. „Każdy wiek ma swoje średniowiecze / i zawsze znajdą się papieże / wyklinający się wzajemnie, / rozdający jedną ręką odpusty, / a drugą anatemy. // I zawsze znajdzie się armia inkwizytorów, / polujących na czarownice. / I zawsze znajdą się teologowie / udowadniający, / że Adam miał pępek, / że Adam nie miał pępka, / że na koniec szpilki wejdzie / dwa tysiące sto trzydzieści jeden aniołów. // I zawsze znajdą się heretycy, / nie mogący pogodzić się z tym, / że dwa razy dwa jest pięć / albo trzy, / zależnie od tego czego wymaga / dobro Sprawy, Ojczyzny, Idei. // Każde stulecie / ma swoje średniowiecze. / Zmieniają się tylko / kulisy, kostiumy, argumenty. // Pozostaje tylko ten sam strach, / ta sama nienawiść, / te same motywy / i ta sama naiwność / staruszki z Konstancji / rzucającej gałązeczkę chrustu / na stos heretyka / w błogiej wierze, / że za to będzie kiedyś mogła / ogrzać zziębnięte ręce / w raju niebieskim. // Każde stulecie / ma swoje średniowiecze, / swoich dogmatyków, / swoich heretyków. / I zawsze większość przetrwa, / a nieliczni pójdą na stos“315 (Každá doba má svůj středověk / a vždy se najdou papežové / kteří se budou vzájemně exkomunikovat / a jednou rukou rozdávat odpustky, / druhou prokletí. // Vždy se najde armáda In: Pokus o smír, s. 22 (přel. Oldřich Rafaj). In: Jak ten obłok, s. 74. 315 Tamtéž, s. 72–73. 313 314
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511159