Slova posilují / zmírňují bolest / léčí // Kdybys je / rozdrápal do krve / zjistil bys / že jedno slovo / dokáže povědět / všechno // Celé umění / je v tom / kdy ho vyslovit // Proto moudrost / dozrává v mlčení). Jasiczkova nedůvěra ve slovo (v Logos) nesvědčí o náboženském pojetí, ale na druhé straně přivádí vnímatele k problematice sakrálního. Podmínkou transcendence je vnitřní usebrání, ticho, v němž teprve můžeme slyšet, jak o tom píše Norwid v Milczeniu (Mlčení), a záměna monologu člověka za dialog se sakrálním. (NORWID 1971: 236) Důvěra v slovo a naproti tomu nedůvěra v slovo. Jaký je zde až propastný rozdíl mezi Jasiczkovou poezií z 50. let na straně jedné – a 70. let 20. století na straně druhé! Vždyť Jasiczek v básni Prosba o upřímnost (bohužel nedatované, přeložené z rukopisu, avšak bezpečně z doby mezi Jasmínovými nocemi a Jizvami paměti) říká: „Co asi je / na druhé straně zvuku? / Slova klíčí, / zelenají se, vadnou, / tlukou hořícími křídly / do prsou. / Vypusťte je / z klece mlčení.“313 V počáteční fázi Jasiczkovy poezie vybízí lyrický subjekt k vypuštění slov z klece mlčení, kdežto v závěru své tvůrčí dráhy se subjekt básně ocitá v pasti (!) slov: „Nie daj się osaczyć słowom. / Trzymane krótko na uzdach konwenansu, / z wędzidłami banału / przy pyskach, biją kopytami / w tak zwaną rzeczywistość. // Cztery pegazy Apokalipsy / tratują powszedniość, / wloką za sobą zaprzęg / Hamletów, królów, błaznów, / szaleńców oszalałych / z nadmiaru spraw, / wymykających się sidłom słów // Tyć albo nie być? / Żyć albo nie źreć? / Pić albo zabić? / Oto jest pytanie!“314 (Sidła słów – Pasti slov; Nedej se obklíčit slovy. / Držená zkrátka na uzdách konvence, / na vodítku banality / u huby, bijí kopyty / do takzvané skutečnosti. // Čtyři pegasy Apokalypsy / dupou po všednosti, / táhnou za sebou zápřah / Hamletů, králů, bláznů, / šílenců, kteří zešíleli / z přemíry věcí, / vymykajících se pastím slov. // Týt nebo nebýt? / Žít nebo nejíst? / Pít nebo zabít? / To je otázka!) Jakou spirálou osudu prošel těšínský básník, než dospěl k radikálnímu obratu ve zjevně ambivalentní symbolice slova i mlčení!? Podání ruky se ovšem může stát i prázdným gestem, na které lyrický subjekt s hořkostí vzpomíná v básni Każdy idzie w swoją stronę (Každý jde svou cestou), kdy si dřívější přátelé nemají již co říci. V básni Im głębsza noc (Čím hlubší noc) je i ruka zrady – stařenka v slepé víře, že se přihozením chrastí do ohně spalujícího heretika v Kostnici dostane do nebeského ráje, kde si ohřeje své promrzlé ruce. Jde zároveň o zradu pravdy, jejího hledání, rezignaci na znepokojující otázky kladené světu, jak je to patrné z verše již citované básně Zanim odejdę (Než odejdu). Autor v ní dělí svět na dogmatiky a heretiky, staví se na stranu těch druhých. Přitom autostylizace do postavy heretika v této historickofilozoficky laděné básni může být poněkud překvapující u autora „Rozhovorů s tichem“. Odpovídá však Jasiczkovu úpornému hledání pravdy, které dokonce nachází svůj imanentní vzor v osobě a oběti Jana Husa (!). U polského spisovatele stanovisko jistě překvapující. Uvědomíme-li si však, že Jasiczek studoval polonistiku v Praze, není odkaz na heretika Husa, v českých národních dějinách uctívaného, nikterak nepochopitelný. „Każdy wiek ma swoje średniowiecze / i zawsze znajdą się papieże / wyklinający się wzajemnie, / rozdający jedną ręką odpusty, / a drugą anatemy. // I zawsze znajdzie się armia inkwizytorów, / polujących na czarownice. / I zawsze znajdą się teologowie / udowadniający, / że Adam miał pępek, / że Adam nie miał pępka, / że na koniec szpilki wejdzie / dwa tysiące sto trzydzieści jeden aniołów. // I zawsze znajdą się heretycy, / nie mogący pogodzić się z tym, / że dwa razy dwa jest pięć / albo trzy, / zależnie od tego czego wymaga / dobro Sprawy, Ojczyzny, Idei. // Każde stulecie / ma swoje średniowiecze. / Zmieniają się tylko / kulisy, kostiumy, argumenty. // Pozostaje tylko ten sam strach, / ta sama nienawiść, / te same motywy / i ta sama naiwność / staruszki z Konstancji / rzucającej gałązeczkę chrustu / na stos heretyka / w błogiej wierze, / że za to będzie kiedyś mogła / ogrzać zziębnięte ręce / w raju niebieskim. // Każde stulecie / ma swoje średniowiecze, / swoich dogmatyków, / swoich heretyków. / I zawsze większość przetrwa, / a nieliczni pójdą na stos“315 (Každá doba má svůj středověk / a vždy se najdou papežové / kteří se budou vzájemně exkomunikovat / a jednou rukou rozdávat odpustky, / druhou prokletí. // Vždy se najde armáda In: Pokus o smír, s. 22 (přel. Oldřich Rafaj). In: Jak ten obłok, s. 74. 315 Tamtéž, s. 72–73. 313 314
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511159
inkvizitorů / pořádajících hony na čarodějnice. / Vždy se najdou teologové / dokazující, / že Adam měl pupek, / nebo že ho neměl, / že se na hrot jehly vejde / dva tisíce sto třicet jedna andělů. // A vždy se najdou heretici, / kteří se nesmíří s tím, / že dvakrát dvě je pět / nebo tři, / v závislosti na tom, co vyžaduje / dobro Věci, Vlasti a Myšlenky. // Každé století / má svůj středověk. / Proměňují se jen / kulisy, kostýmy a argumenty. // Zůstává jen stále stejný strach, / stále stejná nenávist, / stále stejné motivy / a ta samá nenávist / stařenky z Kostnice / házející otýpku chrastí / na heretikovu hranici / v bláhové naději, / že za to si jednou / ohřeje promrzlé ruce / v nebeském ráji. // Každé století / má svůj středověk, / své dogmatiky, / své heretiky. / A vždy většina přežije, / jenom nemnozí budou upáleni). Zralá poezie autora sbírky Zamyślenie rezignuje na jednoznačná řešení prvních knížek. Je skeptická, věrná určitým hodnotám, zásadám, přikazuje jednoznačně hledět na ruce své i jiných. Básník stále hledá své místo v měnícím se světě: „Kde je mé »já?« / V srdečním svalu, / či v modrých nervech mozku, / nebo snad ve zřítelnicích očí?“316 (z b. Niepokój – Neklid). Aniž by Jasiczek nabízel hotová řešení, vzory k následování – jak je tomu v prvním období jeho tvorby – představuje způsob hledání a nacházení vlastního místa ve světě – své identity. To místo je důležité, protože člověk odpovídá za svět: „Ktoś musi przecież / ściąć drzewo / amputować rękę / zastrzelić starego psa / ślepego konia / zabić rybę owcę // Ktoś musi przecież / wykopać grób // Ktoś musi czasami / postradać zmysły / bo nie można bezkarnie / pochylać się nad przepaścią / która czyha w nas“317 (z b. Zawsze ktoś – Vždycky někdo; Vždycky někdo přece musí / porazit strom / amputovat ruku / zastřelit starého psa / slepého koně / zabít rybu ovci // Vždycky někdo přece musí / vykopat hrob // Někdo musí občas / být smyslů zbavený / neboť se nemůže beztrestně / sklánět nad propastí / která číhá v každém z nás). Podobně je tomu v další ukázce: „Łąka / połóż się / trawa zamieni się w las // Nad tobą / ogromne błękitne / wnętrze dzwonu // Słońce / wiatr / i jedna jedyna / biała chmurka – / zamyślenie nieba // Gdziekolwiek jesteś / podnieś głowę / jesteś sercem / tego dzwonu“318 (z b. Zamyślenie – Zamyšlení; Louka / lehni si / tráva se promění v les // Nad tebou je / ohromný modrý / vnitřek zvonu // Slunce / vítr / a jeden jediný mráček – / zamyšlení nebe // Kdekoliv jsi / zvedni svou hlavu / jsi srdcem / toho zvonu). Málokdy puká srdce zvonu samo od sebe. Spíše vinou lidí, kteří ho zavěsili na slabých kožených pásech. Srdce se časem utrhne kvůli něčí nedbalosti a nezodpovědnosti. Síla jeho hlasu, kterou vydobylo z kalichu zvonu, rozhoduje o hloubce, jakou se zapíše do paměti těch, kterým ohlašovalo čas. Lyrický subjekt Jasiczkovy básně zde zaujímá antropocentrickou pozici vůči světu, ale zároveň přijímá odpovědnost za své činy a rozhodnutí. Zvon zde vyvolává konotace svobody a radosti (srov. verš Słowackého „Wolności bije dzwon“ – „Svobody zvon bije“ – z Hymnu V.). V obrazné rovině připomíná nebeská klenba právě tvar zvonu a zároveň je mystickým předmětem zavěšeným mezi nebem a zemí: „Nie dotykajcie dzwonów / rozkołysanych / między niebem i ziemią, / życiem i śmiercią, / zwątpieniem i nadzieją. /.../ Nie dotykajcie dzwonów, / w ich spiżowych sercach / biją miliony serc / poległych / we wszystkich bitwach świata“ 319 (z b. Nie dotykajcie dzwonów – Nedotýkejte se zvonů; Nedotýkejte se zvonů / rozhoupaných / mezi nebem a zemí, / životem a smrtí, / pochybností a nadějí. /.../ Nedotýkejte se zvonů / v jejich bronzových srdcích / bijí miliony srdcí / zahynulých / ve všech válkách světa). Symbolický rozměr zvonu tu představuje konec – smrt (srov. také u Mickiewicze „Tak to na świecie wszystko los zwykł kończyć dzwonem“, in: Pan Tadeusz 3,663; Tak na světě všechno osud si zvykl ukončit zvonem, in: Pan Tadeáš 3,663). Na polské a zároveň evropské vlivy navazuje Jasiczek svou koncepcí poezie a básníka. Je to romantická koncepce. V básni Poezja (Poezie) přináší metapoetickou úvahu: „Być szczyptą soli, / raną, co boli, / werblem, sztandarem, / struną gitary, / cieniem motyli, / pomnikiem chwili, / rosą i In: Zamyślenie, s. 10. Tamtéž, s. 11. 318 Tamtéž, s. 9. 319 In: Blizny pamięci, s. 60. 316 317
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511159
burzą, / cierniem i różą, / chlebem i winem, / gwiazdą, jaśminem, / błyskiem magnezji... / Taka jest chyba / rola poezji“320 (Být špetkou soli, / ránou, co bolí, / bubnem, praporem, / strunou kytary, / stínem motýlím, / pomníkem na chvíli, / rosou i bouří, / trnem i růží, / chlebem i vínem, / hvězdou, jasmínem, / bleskem magnézie... / Taková je snad / úloha poezie). Také proto je básník svědomím a vědomím své doby. Jeho právem a především závazkem je poznání, i když to může být nebezpečné pro něho i pro ty, v jejichž jménu promlouvá. Sám autor to deklaruje v básni: „Ściany mają nie tylko uszy, / ściany mają też oczy / i patrzą, śledzą, podpatrują / o zmierzchu, późno w nocy. / I osaczają nas we śnie, / podchodzą bliżej, coraz ciaśniej, / pytają: gdzie jest ściana piąta? // Zimny pot ścieka mi po czole, / przebudzić się usiłuję daremnie. / Jak wytłumaczyć, że ściana piąta / przyczaiła się teraz we mnie?“321 (Ściana – Stěna; Stěny mají nejen uši, / stěny mají také oči / a hledí, špehují, sledují / za soumraku, pozdě v noci. / Napadají nás ve spánku, / přicházejí stále blíž, těsněji / a ptají se: Kde je pátá stěna? // Studený pot mi stéká po čele, / marně se snažím probudit. / Jak mám vysvětlit, že pátá stěna / se teď skryla ve mně?). Slovo je zde chápáno nejen jako znak, ale v souladu s avantgardními (20. léta 20. stol.) a neoavantgardními (60. léta 20. stol.) básnickými koncepcemi se soustřeďuje na jeho materiální složku. Jde o slovo, které vnímáme všemi pěti smysly. Jasickovo pojetí slova (podobně jako je tomu i u českých básníků Richarda Weinera nebo Vladimíra Holana; STOLZ-HLADKÁ 2005: 237) poukazuje na vztah slova-znaku ke světu, na jeho pozici v komunikaci i na jeho metafyzickou povahu. 5.3. Kontakt Henryka Jasiczka se zásvětím Jak již bylo uvedeno v úvodní životopisné kapitole, Henryk Jasiczek se po Mnichovském diktátu vrátil z Hradečna na Těšínsko. V třineckých železárnách dostal práci nejprve na tzv. „pohybu“, čili při transportu materiálu. Pak získal práci v zahradnictví třinecké huti, tu však ztratil po příchodu Alfreda Kretschmera (svého někdejšího zahradnického mistra, s nímž se dostal kdysi do konfliktu jako učeň) na vedoucí místo v zahradnictví a vrátil se zpátky na „pohyb“. V huti se Jasiczek opět zapojil do činnosti harcerské organizace. Během války se připojil k odbojovému hnutí, od r. 1941 byl členem Koła Przyjaciół Związku Radzieckiego w Trzyńcu („Sdružení přátel Sovětského svazu v Třinci“) a plnil funkci propagandistického tajemníka pro třineckou oblast tohoto sdružení, redigoval a roznášel letáky. Po rozbití buněk sdružení Němci v listopadu 1942 vstoupil v r. 1943 do české komunistické organizace Tempo, kterou organizoval soused Knoblochů, komunista Jan Heczko z Oldřichovic-Tyrské se svým zetěm Jerzym Sporyszem. V r. 1944 se Jasiczek stal členem redakce konspiračního časopisu Naprzód („Kupředu“), který byl polskou mutací českého konspiračního časopisu Tempo a na jehož stránkách debutoval jako básník. Stal se také spolupracovníkem sovětské rozvědky. Mohlo by se zdát, že na mladého Jasiczka měly nejvýraznější vliv konspirační zkušenosti získané během války a okupace. Značný význam na jeho formování osobnosti i jako spisovatele měl cit, který choval k Ireně Molejto. Poznali se ještě před válkou. V červenci 1939 Irena bydlela v základní škole (Szkoła ludowa na Równi) v Oldřichovicích skupina mladých příslušnic harcerské organizace. Mezi Varšavankami, „velkoměstskými“ a sebevědomými dívkami z hlavního města, byla také jedna štíhlá, drobná slečna s dlouhými copy, v jejímž obličeji se blýskaly „duże, płonące, jasnobrązowe oczy“322 (velké, hořící světlehnědé oči). Jasiczkovi imponoval její vnitřní žár, nefalšovanost emocí sedmnáctileté dívky a také to, že krásná, inteligentní a rozhodná Irena byla duší společnosti. Sám Henryk, jak vzpomíná, se snažil dokázat, že má už určité životní zkušenosti a že „z niejednego pieca chleb jadł“323 (jedl chléb z nejedné pece) a že má „fantazję i wyobraźnię“324
In: Jaśminowe noce, s. 6. In: Jak ten obłok, s. 71. 322 H. Jasiczek, rukopisné paměti, sv. 2, datováno 2. 7. 1972 – 1. 9. 1972, nestránkováno. 323 Tamtéž. 324 Tamtéž. 320 321
100 Ukázka elektronické knihy