97
Krakonoš má divné proporce a takhle špičaté nehty přece starým lidem nerostou... „Mně se nejvíc líbí tudlencta chalupa,“ osmělil se Albert a ukázal na obraz s roubenkou a jasanem. „Ta stojí tady kousek odsud. Klidně vám ji ukážu. Je tam i dobrej hostinec,“ řekl Schnabel a oběma mužům se ulevilo. Měli cíl, hotel Zur Stadt Eger, a mohli nechat kumšt kumštem. Byl krásný slunečný den, možná poslední záblesk babího léta. Hotel stál u koryta řeky a hostinský vynesl ven židle a stolky, proč by na chvíli neposeděli? „Támhle bydlí můj otec,“ ukázal Schnabel na honosnou vilu. „A támhletím směrem je jeho porcelánka, vyvážíme po celé Evropě.“ Vtom se Desnou rozezněly hasičské trubky a vzápětí se rozhoukaly houkačky z nedaleké brusírny. Hollmann chtěl vyskočit ze židle, ale číšník dál obsluhoval hosty. Z kulatého tácu právě staršímu muži se dvěma malými dětmi servíroval pohár s malinami, a tak se Albert jenom nervózně zeptal: „Co to je?“ „Hlásí nám to, že je větší voda. Ale to není poprvý ani naposled,“ vysvětloval Schnabel a od sousedního stolku se zvedla rodinka, že se půjdou na tu velkou vodu podívat. Nejlepší výhledy jsou prý z kamenného mostu u Karnetova mlýna. „Nepůjdeme taky? Může to být zajímavý přírodní úkaz,“ navrhl Schnabel, jenže Albert zakroutil hlavou: „Co když se protrhla hráz nebo tak něco?“ „Víte, pane, před třemi roky jsme tady měli průtrž mračen a protrhly se nějaký hráze,“ odpověděl mu za Schnabela číšník s podnosem, „no a zmáčelo to tady pár kůlen, zalilo to pár polí, ale nějak jsme to přežili. Dyť teď ani moc nepršelo.“ Albert neřekl nic, jen upřeně pozoroval koryto řeky pod sebou. Tmavá horská voda v něm předla jako tkalcovský stav. Vtom se zachvěly koruny stromů a v dálce zavířil oblak prachu. Teď už Albert slyšel, jak to tam nahoře duní a praská. Nebylo to ani tak daleko a rychle se to blížilo, znělo to jako rychlík v tunelu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511132
98
„Z toho mostu všichni pryč!“ zařval Albert a rodinka na mostě nejprve strnula, než se rozeběhla zpátky k hotelu. To už viděl Albert hrůzný výjev. Shora se sem řítila vodní lavina, padala na ně stěna o výšce tříposchoďového domu, plná trámů, fošen, kamenů a celých stromů, na samém vrcholku trůnila jakási žena a vypadala jako kočí na kozlíku, ale tenhle živel nikdo nekočíroval, Albert se Schnabelem se dali na úprk, museli utíkat co nejvýš, po cestě ještě každý popadl jedno dítě od vedlejšího stolku, kde jejich dědeček dál nehybně seděl u poháru s malinami, patrně ochromený hrůzou. Jak bezhlavě pádili do kopce, vypadla Albertovi z kabátu kulovnice. „Běž dál, běž!“ zařval Albert na kloučka, kterého nesl, a ten prchal dál. Albert se sklonil pro 昀氀intu, zašprajcovala se mezi kameny, nechtěl ji poškodit, ale nakonec ji vytrhl ven, jenže to už byla vlna u něj, kolem hlavy mu proletěla strakatá kráva, z posledních sil se vrhl k patníku a křečovitě se ho chytil, nalokal se přitom vody, ale přece jen měl pořád ještě sílu, ještě ho nezradily dřevařské lapáky... Pod sebou ještě zahlédl, jak voda vyrvala kus hostince a zbořila dům pod ním, a pak už byla jenom voda, voda, samá voda, a to poslední, co Alberta napadlo, bylo: „To dřevo praská, jako když řvou jeleni v říji.“ Schnabel se s oběma dětmi vyškrábal dost vysoko, aby se zachránili, ale po proudu už voda bouřila jeho zahradou i ateliérem, ničila jeho sochy, porcelánové servisy, kresby i obrazy. Jeho dcera Waldtraut unikla smrti jen o vlásek, když se voda valila do domu, duchapřítomně skočila na stůl a rukama se chytila stropní lampy, voda stůl převrátila a holka na chvíli zmizela pod její hladinou, naštěstí to s ní smýklo směrem k oknu, na okně byla klička a ta klička jí zachránila život. Křečovitě ji svírala tak dlouho, až voda opadla. To už po ní zoufale pátrala její matka, málem ji zadusila v objetí, když ji našla, ale jejího devítiletého bratra žádná klička nezachránila, toho pohltilo bláto, které po vodní smršti zůstalo a které pohltilo i jeho babičku, co odpoledne pochrupovala v křesle. To bláto
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511132
V hotelu Koruna v Tanvaldu usedli novomanželé k tak pozdnímu obědu, že to spíš byla brzká večeře. Jejich hostitelem byl Braun a Hanz sebou neklidně vrtěl, kde ksakru vězí jeho otec? Jestli ho chytli s nějakou pytlačinou a jestli mu udělal ostudu po celém Tanvaldu... Co to jenom Brauna včera napadlo seznamovat jeho fotra s místní honorací, co měl nevzdělaný pytlák, syn pašeráka, společného s vyhlášeným malířem, synem továrníka? Hanz si neuvědomoval, že i on je tady pro všechny zatím jen nevzdělaným pytlákem, nebo přinejlepším pytlákovým synem, zato už dobře věděl, jak důležitý je první dojem, jak cenné jsou místní kontakty, které získal přes svého tchána... Pohledem se střetl s Anežkou, která se vedle něho s nepřístupným výrazem šťourala v morkovém knedlíčku ve vývaru z hovězí oháňky, a vzpomněl si na Zdenku, vlastně ani nechtěl, najednou mu před očima vytanulo její dychtivé tělo, její nestydaté výkřiky a umínil si, že za ní co nejdřív zajede. Nějakou záminku už najde – co kdyby třeba začali brát tkalcovinu od jejího otce, to by pak za Zdenkou mohl jezdit imrvére... Ve chvíli, kdy před Hanze číšník pokládal voňavou živáňskou pečeni, vrazil do hotelu vyděšený mladík. „V Desné se prorvala přehrada! Řítí se sem voda, obrovská voda!“ Celá hospoda vyběhla ven, z okolních domů se rojili první čumilové, naproti nim trčel železniční viadukt. Nečekali dlouho. Vlna divoké vody se přivalila korytem, nesla hromadu dřeva, vyvrácené stromy, mihlo se v ní piano, byla slabší než v Desné, práskla do viaduktu, ucpala ho dřevem, voda se rozlila přes parčík u hotelu, udělala z něj jezero a hnala se dál...
Ukázka elektronické knihy
99
přikrylo i dceru dřevaře, která se v Desné pro něco vrátila na pilu, zasloužilého expedienta s medailí, který se šel bláhově na příboj podívat, truhláře, který zachraňoval své nářadí, tři děti sklářského mistra, které si hrály v půdním bytě brusírny, jeho manželku a dítě zraněného vojáka, rodinu se čtyřmi dětmi, která nechtěla opustit nemocného otce, včelaře, který návštěvě ukazoval svůj včelín...