„A kde je Sal teď?“ „Sal umřela.“ „To je moc smutné.“ Josie pokrčila rameny. „Já si ji moc nepamatuju. Když se to stalo, byla jsem ještě malá. Takže mi vlastně ani moc nechybí.“ „To je smutné. Ty víš, co se stalo?“ „Onemocněla. Ne tou samou nemocí, jako mám já. Něčím daleko horším, a proto umřela.“ Napadlo mě, jestli Josie nehledá další obrázek se sestrou, ale ona zničehonic shrábla všechny fotky na hromadu a uložila je zpátky do krabice. „Tam se ti bude fakticky moc líbit, Kláro. Jen si to představ. Zatím jsi byla venku jen jednou, a najednou se podíváš až tam!“ Každým dnem nabírala Josie na síle, takže nebylo proč si před nadcházejícím víkendem myslet, že bychom se nemohly k vodopádu vypravit. V pátek večer přišla Matka domů až pozdě – dlouho poté, co Josie dojedla večeři – a zavolala si mě do kuchyně. Tou dobou už Josie odešla k sobě do pokoje a v kuchyni byla skoro úplná tma, osvěcovalo ji jen světlo z chodby. Matce to ale podle všeho nevadilo, stála u velikých oken, hleděla ven do tmy a popíjela víno. Stoupla jsem si k lednici, kde jsem slyšela, jak hučí. „Kláro,“ řekla po chvíli Matka. „Josie říká, že chceš jet v neděli s námi. K Morganovým vodopádům.“ „Moc ráda bych jela, pokud nebudu překážet. Věřím, že si to přeje i Josie.“ „O tom nepochybuju. Josie si tě moc oblíbila. A já taky, smím-li to tak říct.“ „Děkuji.“ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511123
„Abych pravdu řekla, nejdřív jsem si nebyla jistá, jak se budu cítit. Když tě tu budu mít a celý den se budeš ochomýtat po domě. Ale od tvého příchodu je Josie daleko klidnější, daleko veselejší.“ „To jsem moc ráda.“ „Vedeš si opravdu dobře, Kláro. Chci, abys to věděla.“ „Moc vám děkuji.“ „U Morganových vodopádů to bude fajn, neboj. Úpéčka si tam bere spousta dětí. Přesto ti asi nemusím říkat, že budeš muset dávat pozor na sebe i na Josii. Je to nepředvídatelný terén. A Josie se někdy na podobných místech neumí ovládnout.“ „Chápu. Budu opatrná.“ „Cítíš se tu šťastná, Kláro?“ „Ano, samozřejmě.“ „Je to divné, ptát se takhle úpéčka. Já vlastně ani nevím, jestli ti ta otázka dává smysl. Stýská se ti po obchodě?“ Znovu upila vína a vykročila ke mně, takže jsem ve světle z chodby zahlédla půlku jejího obličeje, jehož odvrácená strana, včetně většiny nosu, zůstávala ve stínu. Oko, na které jsem viděla, vypadalo unaveně. „Občas na obchod myslím,“ odpověděla jsem. „Na výhled z výlohy. Na ostatní úpéčka. Ale moc často ne. Jsem moc ráda, že jsem tady.“ Matka si mě chvíli prohlížela. Nato řekla: „Musí to být úžasné. Nic nepostrádat. Netoužit po tom, vrátit se k něčemu zpátky. Neustále se neohlížet. Všechno musí být o tolik…“ Odmlčela se a dodala: „Dobrá, Kláro. Takže v neděli pojedeš s námi. Ale pamatuj, co jsem řekla. Nechceme tam žádné nehody.“ Celou tu dobu musely přicházet signály, protože i když ve mně události nedělního rána vzbudily smutek a znovu 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511123
mi připomněly, kolik se toho ještě musím naučit, nepřišly jako opravdové překvapení. V pátek už byla Josie přesvědčená, že bude na výlet dost zdravá, a strávila spoustu času tím, že si navlékala různé oblečení a prohlížela se v dlouhém zrcadle ve skříni. Tu a tam se mě optala na názor a já se usmála a co nejvíc ji povzbuzovala. Ale už tehdy jsem musela ty signály zaznamenat, protože i když jsem její vzhled chválila, dávala jsem si neustále pozor, abych to nepřehnala. To jsem už věděla, že u nedělní snídaně zavládne často napětí. V ostatní dny, i když se Matka ráno zdržela déle než na obvyklou rychlou kávu, všichni cítili, že každý hovor může být až do večera poslední, a byť kvůli tomu padla někdy mezi Josií a Matkou ostrá slova, muselo se u snídaně se signály šetřit. Ale v neděli, kdy se Matka nikam nechystala, převládl pocit, že každá otázka, kterou položí, může vést k nepříjemnému rozhovoru. Když jsem ještě v domě byla nová, věřila jsem, že určitá témata jsou pro Josii zvlášť nebezpečná, a kdyby se podařilo Matce zabránit v tom, aby si k nim našla cestu, proběhla by nedělní snídaně v klidu. Avšak na základě dalšího pozorování jsem pochopila, že i když jsme se všem nebezpečným tématům vyhnuly – tématům, jako byly Josiiny domácí úkoly nebo bodové hodnocení jejích společenských interakcí –, nepříjemný pocit často stejně přetrvával, protože ve skutečnosti souvisel s něčím, co se skrývalo za těmito tématy; nebezpečná témata byla pouze cestičkami, které si Matka sama našla k tomu, aby v Josiině mysli vyvolala jisté emoce. A proto ve mně vzbudilo obavy, když se Matka onoho nedělního rána, kdy se měl konat výlet k Morganovým vodopádům, zeptala Josie, proč na obdélníku ráda hraje jistou hru, v níž postavy bez přestání umírají při 103
Ukázka elektronické knihy