„A kde je Sal teď?“ „Sal umřela.“ „To je moc smutné.“ Josie pokrčila rameny. „Já si ji moc nepamatuju. Když se to stalo, byla jsem ještě malá. Takže mi vlastně ani moc nechybí.“ „To je smutné. Ty víš, co se stalo?“ „Onemocněla. Ne tou samou nemocí, jako mám já. Něčím daleko horším, a proto umřela.“ Napadlo mě, jestli Josie nehledá další obrázek se sestrou, ale ona zničehonic shrábla všechny fotky na hromadu a uložila je zpátky do krabice. „Tam se ti bude fakticky moc líbit, Kláro. Jen si to představ. Zatím jsi byla venku jen jednou, a najednou se podíváš až tam!“ Každým dnem nabírala Josie na síle, takže nebylo proč si před nadcházejícím víkendem myslet, že bychom se nemohly k vodopádu vypravit. V pátek večer přišla Matka domů až pozdě – dlouho poté, co Josie dojedla večeři – a zavolala si mě do kuchyně. Tou dobou už Josie odešla k sobě do pokoje a v kuchyni byla skoro úplná tma, osvěcovalo ji jen světlo z chodby. Matce to ale podle všeho nevadilo, stála u velikých oken, hleděla ven do tmy a popíjela víno. Stoupla jsem si k lednici, kde jsem slyšela, jak hučí. „Kláro,“ řekla po chvíli Matka. „Josie říká, že chceš jet v neděli s námi. K Morganovým vodopádům.“ „Moc ráda bych jela, pokud nebudu překážet. Věřím, že si to přeje i Josie.“ „O tom nepochybuju. Josie si tě moc oblíbila. A já taky, smím-li to tak říct.“ „Děkuji.“ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511123