NEODVRACEJ POHLED
97
VNITŘNĚ V POŘÁDKU
Rozhovor Michelangela s bohatou mecenáškou umění: „Mistře, jak přemýšlíte o sochařství?“ „Madam, v lidském duchu není nic, co by se již neskrývalo v kamenném kvádru. Mojí prací je, abych díky důvtipu a zručnosti probudil v kameni to, co v něm již je.“ V roce 1964 probíhala v newyorském parku Flushing Meadows Světová výstava. Bylo mi patnáct let, když jsem tehdy vstoupil do jednoho z výstavních pavilonů a uviděl sochu Piety ve vší její slávě. Byla obklopená tlačenicí lidí, kteří cvakali fotoaparáty, klečeli v modlitbě, tiše šeptali nebo si hlasitě sdělovali své vzrušení a údiv, které v nich tato socha probudila. Přestože byla velmi dojemná a vypadala jako živá, pamatuji si, že jsem se odvrátil od davu a vydal se napříč sálem, až jsem stanul před dalším Michelangelovým výtvorem nazvaným Otroci. Chovám v paměti třicet tři let starou vzpomínku na řadu umělcem pečlivě vytvarovaných postav. Po mé pravici stálo vedle sebe několik dospělých postav, vytesaných, ohlazených, vysvobozených přesnými údery mistrova dláta, jejichž kůže se třpytila a pulzovala, jako by dýchala životem, který vlil do kamene. Nařasené cáry šatů splývaly podél žil a struktury kamene, jako by byly z látky. Otrhaný oděv, s neochvějnou přesností roztřepený, visel v podmanivém
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511090