On o sobě říká: „Když na mě někdo spěchá, chytnu nerva.“ Ona na otázku, zda v životě touží po nějakém povolání, odpovídá: „Možná dekorace?“ Jeho považuje úřad práce za nespolupracujícího. Ji za snaživou. Momentálně hodinu denně šůruje chodbu jedné veřejné budovy, pak má padla. Aristokracie už po desetiletí balancuje na tenké hranici mezi nemocí a leností. Ani ne úmyslně, spíše je to její bytostný rys. Zděděná nezaměstnanost. Úřad práce jí sjednal poradenství pro dlužníky přinej menším tolikrát jako příležitostné práce. Je nakonec mírné zacházení u nejtěžších případů špatně?53 Před nimi tedy sedí dva lidé, kteří vyrostli v deprivaci, jejichž rodiče nebyli součástí společnosti, dva lidé klasifikovaní jako částečně invalidní, kteří nikdy neměli šanci vést důstojný život — to znamená život, v němž člověk chodí v létě po parku v botách bez děr a koupí si zmrzlinu. A dva reportéři s nimi mluví a ptají se, jestli by se na ně nemělo jít víc zostra. Říkám si, jak by to mělo vypadat: ráno by je vyzvedla policie a za dohledu by zametali ulice nebo nosili kufry reportérům? A kdo by se flinkal, dostal by kulku do hlavy? Když jsem s jedním z oněch reportérů telefonovala, tedy s kolegou, který mně ani lidem v článku nepřeje nic zlého, hledala jsem slova pro
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511085
to, proč mě příběh tak rozrušil. Snažila jsem se vysvětlit, že „lenost“ není žádná kategorie, pokud člověk píše o lidech, kteří se nikdy nenaučili pohybovat se ve světě. Že je náročné být chudý. Náročné neustále se všude cítit cize, náročné nebýt v životě nic než jen zatracený problém. Kolegovi jsem řekla, že nehledal vinu v systému, ale u jedinců. Že ty lidi zobrazil jako chudinky, bezmocné, ne jako utlačované. V průběhu rozhovoru jsem pochopila, že právě to už představovalo ústupek. To, že reportéři ony lidi nepopsali jen jako líné nebo hloupé, ale jako „zkoušené osudem“, už pro ně znamenalo poznatek žádající od nich i čtenářů velké pochopení. A najednou přijdu já a chci jim vysvětlit, že ve skutečnosti nepochopili nic. Vzájemně jsme si řekli, že si jeden druhého velmi vážíme, ale že nenajdeme společnou řeč, a zavěsili jsme. Taky proto, že mi bylo nesmírně trapné, že jsem celou dobu brečela. Důvodem byla zlost, ani ne tak na reportéry, jako spíš kvůli pocitu, že v jejich světě nejsem vítaná. Jistota, že mají právo vykládat svět nejen v podobné redakci, jako pracuji já, ale i v životě mých rodičů, ve čtvrti, z níž pocházím a kde žijí samí lidé, které by reportéři soucitně nazvali nezaměstnaneckou aristokracií. Životní koučink je forma poradenství, při níž jedni vydělávají peníze přesvědčováním druhých, že zodpovědnost za svůj dobrý pocit nesou sami. Že ne existuje nic, co by je mohlo zastavit, pokud v sebe budou věřit. Stejná ideologie se vloudila i do přístupu k dlouhodobě nezaměstnaným. Slýchají, že když se budou opravdu snažit, můžou dokázat
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511085
cokoli. Kdo to přesto nezvládne, tomu prostě chyběla snaha. Nebo jeho rodičům. Povzbuzující historky o ztroskotání se staly fetišem těch, kteří svůj pohodlný život vnímají jako osobní vítězství, jako výsledek individuální píle. V posledních letech často zaznívá, že selhat už není žádná ostuda. Nebo by to ostuda být neměla, jak například píše novinářka v Berliner Morgenpost: „Snad v žádné zemi nejsou neúspěchy tak démonizované. Selhání je přitom ta nejnormálnější věc na světě — a někdy dokonce prospěšná.“54 Článek dále pojednává o britské podnikatelce, která skončila v insolvenci. Tudíž selhala, trpěla, pocítila hanbu neúspěchu. Příběh by se ale nikdy nedostal do německého deníku, kdyby žena opět nepovstala. Ve skutečnosti nám totiž nepřijde sexy a obdivuhodné selhat, ale opětovně se pozvednout. Když pětadvacetiletý podnikatel vypráví v televizní show Höhle der Löwen (Jáma lvová) na stanici VOX o svých třech zkrachovalých start-upech, smí tam stát jen proto, že právě získá peníze na další velký záměr. Nové poblouznění selháním tedy nemá nic do činění s respektem ke ztroskotancům. Selhání je lidské, jistě. Šik je ale teprve tehdy, když už je dávno překonané. Existuje jeden opravdu špatný film, Do útoku, v němž Sylvester Stallone hraje nabušeného kamioňáka. Jezdí s kamionem od města k městu a poráží ostatní řidiče v páce, nakonec vyhraje mistrovství světa. Tolik k ději. Průběh páky je vždy stejný: hřbet hrdinovy ruky už je jen pár centimetrů nad stolem. Protivník už prakticky vyhrál. Pot stéká. Svaly se napínají. Oči sevřené do škvírek. A najednou bác. Hrdina sebere poslední
102
Ukázka elektronické knihy