On o sobě říká: „Když na mě někdo spěchá, chytnu nerva.“ Ona na otázku, zda v životě touží po nějakém povolání, odpovídá: „Možná dekorace?“ Jeho považuje úřad práce za nespolupracujícího. Ji za snaživou. Momentálně hodinu denně šůruje chodbu jedné veřejné budovy, pak má padla. Aristokracie už po desetiletí balancuje na tenké hranici mezi nemocí a leností. Ani ne úmyslně, spíše je to její bytostný rys. Zděděná nezaměstnanost. Úřad práce jí sjednal poradenství pro dlužníky přinej menším tolikrát jako příležitostné práce. Je nakonec mírné zacházení u nejtěžších případů špatně?53 Před nimi tedy sedí dva lidé, kteří vyrostli v deprivaci, jejichž rodiče nebyli součástí společnosti, dva lidé klasifikovaní jako částečně invalidní, kteří nikdy neměli šanci vést důstojný život — to znamená život, v němž člověk chodí v létě po parku v botách bez děr a koupí si zmrzlinu. A dva reportéři s nimi mluví a ptají se, jestli by se na ně nemělo jít víc zostra. Říkám si, jak by to mělo vypadat: ráno by je vyzvedla policie a za dohledu by zametali ulice nebo nosili kufry reportérům? A kdo by se flinkal, dostal by kulku do hlavy? Když jsem s jedním z oněch reportérů telefonovala, tedy s kolegou, který mně ani lidem v článku nepřeje nic zlého, hledala jsem slova pro
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511085