Nádech. Otevřu knížku na samým začátku. Výdech. Potáhnu. A pustím se do čtení.
× „Vzdej se vší naděje, kdo vstupuješ do tohoto domu,“ naložím na ně úplně první větu knížky, která musí udělat radost každý mu latentnímu mileniálovi široko daleko. Alex někde pravdě podobně zalapá po dechu a tetelí se samým blahem celou dobu, co Price v knížce vysvětluje, že je mladej, kreativní, bez před sudků, vysoce motivovanej a má skvělou kvalifikaci. Když říká, že takový, jako je on, si společnost nemůže dovolit postrádat. Lidi kejvaj hlavama, jako by se jim dařilo číst mezi řád kama a to, co jim vyhořelej newyorskej kravaťák vysvětloval, dávalo smysl i mimo stránky. Souhlasej, když říká, že nenávidí svoji práci a že je málo placenej. Že nesnáší, když si někdo donekonečna stěžuje, protože všichni víme, že žijeme ve sračkách. Potáhnu z cigára a nechám je chvilku dusit. Zkusím si v duchu opakovat, že bych neměl číst moc rychle a pauzy jsou stejně důležitý jako zbytek projevu. Lidi vypadaj vražedně. Všechny ty zoufalý existence, co během dne seděj v tramvajích a nechávaj se vyhazovat z míst, nebo co se nemůžou proplíst mezi regálama obchoďáku, jen aby se penzisti mohli ukájet jejich utrpením — všichni tihle nešťastníci, co jsou tady na dně potravinovýho řetězce, maj něco v očích. Nějaký posraný romantický konotace si domyslete sami, protože já pokračuju ve čtení. Dám jim teorii o tom, že všech no špatný se děje v tomhle městě, klidně nedaleko nás. Vysvět lím jim, že dyslexie se nedá chytit přes píču. Počítám s nima
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS511077