KATE HEWITTOVÁ
Pochopil její narážku a ukázal na šachovnici. „Můžeme?“ Ztěžka polkla. „No, ano. Jen běžte,“ přidal se Henry. Liza zvedla oči k Faustovi a ke svému údivu spatřila čistě jen přátelský výraz. „Tak dobře,“ vzdala to. „Pojďme si zahrát.“ Třesoucími se prsty zvedla jezdce, aby udělala svůj první tah. Cítila jeho neustálou přítomnost a sotva dokázala stvořit jednoduchou myšlenku, natož strategicky přemýšlet. V tichosti odehráli pár tahů a napětí mezi nimi se stále stupňovalo. Odvrátil cokoliv, co na něj vymyslela. Najednou se z jejich hry stalo úplně něco jiného. Vítězství se zdálo klíčové, protože prohra bude emocionální katastrofa, z níž se už nejspíš nevzpamatuje. Pomalu, ale jistě cítila, jak se situace začíná vyvíjet ve Faustův prospěch a hra jí uniká mezi prsty. Pak udělala školáckou chybu a přišla o královnu. „Remíza?“ navrhl Fausto, ale zavrtěla hlavou. „Pojďme to dohrát do konce.“ Několika rychlými tahy ji porazil a Liza nějak zvládla přiškrceně přikývnout. „Dobrá hra.“ Nejistě se postavila, i když měla pocit, že se roztříští na kusy. Byla to jenom hloupá hra, připomínala si, ale přesto měla pocit, jako by opět pro Fausta Dantiho nebyla dost dobrá. A nikdy nebude. „Byla to velmi dobrá hra,“ opravil ji Fausto a také vstal. „Myslím, že potřebuju trochu na vzduch,“ omluvila se a rychle vyšla z místnosti. Chvíli se procházela domem, až nakonec zakotvila v modrém ranním salonku. Stěží potlačovala slzy. Bylo až směšné, brečet kvůli jedné hře, ale ona moc dobře věděla, že je v tom víc. Mnohem víc. „Lizo.“ Hlasitě zasténala, když zaslechla jeho hlas. „Copak mi nemůžeš dopřát ani chvíli o samotě?“ vykřikla. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510894