Právě vás dnes už zná většina hospodářů ve Slezsku jako člo věka, který českému živlu pomohl jako nikdo jiný před vámi.“ „Ano, ale znají mne i Němci a Poláci, kterým moc nepomá hám. A měl bych, protože sedlák, který má potíže jen z toho důvodu, že nezná jejich příčinu, a já ji znám, si zaslouží, abych mu dal dobrou radu. S radostí pomohu každému, ať už je to Němec, Polák nebo Čech.“ Rolsberg se na chvíli zamyslel. Pak se na Františka podíval a jeho pohled, zpočátku chladný při zmínce o Němcích a Polá cích, se stával hřejivější a hřejivější: „Františku, to, co jste řekl teď, ta vaše slova o pomoci všem, to by mělo být vaše hlavní volební heslo. Sedlák, který má potíže jen z toho důvodu, že nezná jejich příčinu, a já ji znám, si zaslouží, abych mu dal dob rou radu. Ať už je to Němec, Polák, nebo Čech. Člověče, tohle tady ještě nebylo! Ruka nabídnutá ke smíru, který přinese pro speritu všem. Vy jste génius.“
Vyšetřování začíná „Dobré ráno, paní Bergerová. Neviděla jste včera Karla Staň ka?“ ptal se František, oblečený a připravený k odjezdu. „Nebyl nějaký nemocný? Měl dnes přijet už před dvaceti minutami, a ještě tu není. Tohle je zcela poprvé, byl vždy dochvilný.“ „Mluvila jsem s ním, a právě naopak, říkal, jak se těší, že zase pojedete do Raduně, že se těší na pana Krupla, že se velice spřátelili.“ „To je divné. Musím vás o něco poprosit. Podívala byste se ke Staňkům domů? Jeďte tramvají, jen se dívejte z okna, jestli ho třeba nezahlédnete. Já se vrátím do kanceláře, mám hodně práce. A děkuju vám!“ volal za paní Bergerovou, která na nic nečekala a spěchala splnit zadaný úkol. Nastoupila do tramvaje, ale zůstala na plošince hned za řidi čem, aby viděla skrz čelní sklo. Karla Staňka ani bryčku však
| 97 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510666
nezahlédla, a tak vystoupila na zastávce Horní náměstí a spě chala k domku Staňkových. Přicházela zrovna k brance, když z ní vyběhla mladší Karlova sestra Růženka. „Růženko, kam pospícháš? Karel je doma?“ „Ježíšmarjá, paní Bergerová, co vy tady děláte? Karel je doma, ano, má rozbitou hlavu, teče mu z ní krev, utíkám pro doktora!“ vykřikla Růženka a spěchala do blízké lékařské ordi nace. „Říkáte, že byli dva?“ zeptal se Karla Staňka policejní vyšet řovatel poté, co ho František Zíka přivezl se zašitou ránou na čele na hlavní policejní stanici v Opavě. Po vyřízení nutných formalit, při kterých ohlásil útok na zaměstnance barona Rols berga a Ústřední hospodářské společnosti pro vévodství Slez ské Karla Staňka a následně podepsal protokol z výslechu, kte rému byl podroben, se František posadil na lavici na chodbě policejního úřadu, aby na Karla počkal a doprovodil ho domů. „Ano, byli dva, pane komisaři.“ „Podle čeho tak soudíte? Viděl jste je? Poznal byste je?“ „Asi ne. Vím jen, že spolu mluvili německy.“ Komisař si udělal poznámku a ptal se dál: „Co jste dělal na ulici tak brzy ráno?“ „Šel jsem jako vždycky ráno na tramvaj, abych dojel do práce do úřadu hospodářské společnosti. Bylo něco po šesté a bylo ještě šero. Měl jsem odvézt pana Zíku do Raduně. Když jsem procházel kolem průjezdu kousek od našeho domu, někdo mě chytil zezadu za obě paže hned pod rameny a stáhl mi obě ruce dozadu. Chtěl jsem se vysmeknout, ale nešlo to, držel mě pevně. Jak jsem s ním zápolil, někdo další mě praštil ze strany do obličeje.“ „Byla to facka, nebo rána pěstí?“ „Spíš rána pěstí. Ocitl jsem se na zemi. Pak do mě kopali, zepředu i zezadu. Když to přestalo, zahlédl jsem dvě postavy, jak utíkají směrem, odkud jsem přišel. Nemohl jsem se postavit
| 98 |
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510666
na nohy. Myslím, že jsem na chvíli omdlel, protože když jsem se probral, ležel jsem doma a moje matka se sestrou mě ošet řovaly. Pak sestra odběhla pro pana doktora a ten se vrátil s panem Zíkou. Už jsem říkal, měli jsme dnes jet do Raduně.“ Komisař si udělal několik poznámek, odložil tužku a zeptal se: „Chodíte ráno do práce vždy krátce po šesté?“ „Ne, pane komisaři, to jen když mám někam vyjet buď s panem Rolsbergem, nebo s panem Zíkou.“ „Věděl někdo, že zrovna dnes je naplánovaná cesta pana Zíky do Raduně?“ „To prosím nevím, jestli o tom s někým mluvil pan Zíka…“ Komisař Karla přerušil: „Nemluvil, ptal jsem se. S kým jste o cestě mluvil vy?“ „S nikým, jen doma se sestrou.“ Komisař si opět něco zapisoval, když tu si Karel ještě na něco vzpomněl: „Počkejte, pane komisaři, byli jsme včera kolem půl sedmé večer, když jsem se vracel z práce domů, s kamarádem na pivu. Já si dal jedno, ale Béďa měl žízeň, a tak jsem šel domů a nechal ho v hospodě s tím, že ráno vstávám před šestou, že musím do práce o hodinu dřív, abych připravil koně a bryčku na cestu do Raduně.“ „Jak se jmenuje ten váš kamarád?“ „Béďa Váhala. Dělá pomocníka u kováře Šmída, ke kterému jezdím spravovat koním podkovy. Béďovi jsem říkal, že jedu do Raduně a že se těším na pana Krupla. Vidíte, teď jsem si vzpo mněl, že jsem to samé říkal včera i paní Bergerové, to je naše paní domácí v kanceláři hospodářské společnosti.“ Komisař si zapsal jména všech, kteří o cestě do Raduně věděli, a poslal Karla domů. František svého kočího nechal, aby se zavěsil do jeho pravé ruky, a dovedl ho až domů: „Karle, dneska máte volno, a klidně i další dny. Přijďte, až se na to budete cítit.“ Rozloučil se s Karlovou matkou paní Staňkovou i s jeho sestrou Růženou a vrátil se do kanceláře.
| 99 |
Ukázka elektronické knihy