16 Naše další setkání s Kijošim proběhne týden po večeru stráveném u něj v baru, ve znamení návštěvy cukrárny v Ka gurazace. Dlouho mi nechtěl uvěřit, že odtamtud opravdu pocházím a co dělali naši. Moje rodiště je známé coby poslední japonská provincie, v níž otevřeli Starbucks, a také svými písečnými dunami proslavenými po celém světě — obvykle v tomto pořadí. Jeho název lidé zmiňují, když chtějí zdůraznit něčí provinční náturu, případně když chtějí zavtipkovat, kam že to pojedou na dovolenou, protože v porovnání s Kagurazakou působí jakákoliv jiná destinace jako luxus. „Mizuki,“ oslovil mě Kijoši trpělivě, poté co jsem se mu tenkrát v baru přiznala. „Odtamtud přece nikdo doopravdy nepochází.“ „To je od tebe sprostý,“ opáčila jsem ve svém rodném nářečí. „Nemusíš se nade mnou povyšovat jenom proto, že jsi z města a já vesnickej vidlák.“ Rozchechtal se s hlavou zabořenou do ohbí lokte, kterým se opíral o bar, naprostý opak přísného šéfa zkraje večera. „Jak to děláš?“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510653