podřízených z prádelny, aby se činili, a tyčí se ve stínu za nimi jako socha. Není to poprvé, co Kobyla toho muže z prádelny vidí takhle civět. On umí číhat, schovávat se někde ve stínu, kde si myslí, že o něm nikdo neví. Je však neoklame! Pokaždé zírá na děvčátko a dneska po něm ty jeho velké hladové oči pasou zas. Nicméně mu přiznejme, že je to pěkná podívaná. Když si Kobyla všimla lékařčiných pacientek po prvé, nepoznala ani jedinou, dokonce ani děvčátko, které na sobě mělo vzorované šaty s volány a vypa dalo jako načančaná panenka. Všechny do jedné se nastrojily do barevného oblečení, Dagmar prohledala truhlice a vytahala z nich dámské šaty, Kobyla slyše la, jak se nad tím manželky ošetřovatelů pokoutně rozčilují, prý by mohly ty šaty nakrásně samy unosit, a i tyhle řeči Tatíčka baví. Že ty staré obnošené hadry pacientkám nedopřejí! Ale nejde jen o tohle, Tatíček se směje hlavně tomu, že pacientky z třetí pečovatelské třídy už nelze roze znat od těch z třídy první, které si smějí ponechat vlastní oblečení. Uznej, že to je přece legrace, ne? Zdálky vypadají jako kdokoli cizí, ba dokonce jako někdo, kdo sem mezi sølundské zdi ani nepatří. Ale tak dobře, jistě, dejme tomu, zblízka je poznat, že jsou pomatené. Cukají sebou, koulejí očima, mluví z ces ty, příliš hlasitě se smějí a třesou se a blázní a mají zkažené zuby. A ty šaty jsou navzdory jasným barvám a vzorům jen hadry nalezené ve staré truhle.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510649
A co je zas tohle? Tatíček samým napětím nadskakuje a ukazuje na doktorku Neumannovou, dva modře odění jí něco přinášejí, skládací stolek a jakýsi stroj a za moment už se parkem line hudba, člověk nevěří vlastním uším. Jako by se někde pod buky skrýval celý orchestr. Ach, ty housle krásně kolébají a lkají a pak: jedna pacient ka bere za ruku druhou, tančí, celé bez sebe se točí pod stromy, je slyšet jejich smích, sukně šustí a krev v srdci pění. Paní doktorka a Dagmar Důležitá stojí bok po boku a tančící děvčata sledují, usmívají se jako hrdí rodiče. Když Kobyla zaslechne hudbu, roznítí se v ní po divné záblesky, odkud se berou? Z velké dálky, je to vzpomínka na dávné události, na muzikanta jednoho slunečného dne, na proplétající se tóny harmoniky, jablko v cukru, kulaté, červené a lesklé, a jako by jí někde hluboko v nitru chtělo srdce puknout. Jako ta křehká cukrová poleva obepínající nakyslé šťavnaté jablko. Zatřese Tatíčkem a naznačí, že by měli jít. Co se děje? Proč jsi tak bledá? Prostě už pojď. Píše se 2. srpna, Hannah už pracuje v Sølundu celý měsíc a právě je úplněk. Během dnešních sezení se jen těžko soustředila na něco jiného. Na všech je znát, že si uvědomují, co je za den. Pacienti a personál se rozdělili do dvou táborů, jedni se bojí a druzí se celé záležitosti vysmívají. Ačkoli to první nevylučuje to dru hé. Hannah cítí, jak se na ni upírají zraky ostatních,
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510649
slyší pohrdavý tón jejich hlasů, všímá si, jak hovory utichají, když prochází kolem. Poté, co odejde poslední pacientka, ozve se zakle pání na dveře. „Dále.“ Hannah ani nevstává, očekává, že příchozí je Dag mar, která se dnes vrací o něco dříve než obvykle. Do místnosti však vstupuje Holm. Odložil lékařský plášť a má na sobě světlý oblek, slaměný klobouk a naleštěné světlehnědé střevíce. Něco z té jeho bez starostnosti by se jí zrovna hodilo. Pro muže jako Holm musí být život, ba dokonce celý svět, mnohem jednodušší než pro ni. „Nevyšla byste si na procházku?“ Když Hannah za váhá, přistoupí blíž, podá jí ruku a ona se nechá po bídnout ze židle. „Tak, Neumannová, sundejte si plášť a vyrazte se mnou do boží přírody!“ Tón jeho slov vyznívá žertovně, ale pak lékař dodá vá: „Vždyť to není nic platné jen tu dřepět a brblat.“ „Dejte mi minutku.“ Hannah zmizí v ložnici a svlékne si plášť, pod ním má tenkou košilovou halenku a volné tříčtvrteční kalhoty. Nasadí si klobouk s širokou krempou, který by se víc hodil na vídeňské bulváry, ale je nezbytný, neboť letošní pozdní léto je horké a sluneční paprsky mají ještě sílu. Uměřeným tempem procházejí parkem, kde ve stí nu pod velkým červeným bukem sedí na trávě něko lik pacientů, načež opouštějí Sølund hlavní branou, odkud se vydávají po polní cestě na opačnou stranu,
100 Ukázka elektronické knihy