podřízených z prádelny, aby se činili, a tyčí se ve stínu za nimi jako socha. Není to poprvé, co Kobyla toho muže z prádelny vidí takhle civět. On umí číhat, schovávat se někde ve stínu, kde si myslí, že o něm nikdo neví. Je však neoklame! Pokaždé zírá na děvčátko a dneska po něm ty jeho velké hladové oči pasou zas. Nicméně mu přiznejme, že je to pěkná podívaná. Když si Kobyla všimla lékařčiných pacientek po prvé, nepoznala ani jedinou, dokonce ani děvčátko, které na sobě mělo vzorované šaty s volány a vypa dalo jako načančaná panenka. Všechny do jedné se nastrojily do barevného oblečení, Dagmar prohledala truhlice a vytahala z nich dámské šaty, Kobyla slyše la, jak se nad tím manželky ošetřovatelů pokoutně rozčilují, prý by mohly ty šaty nakrásně samy unosit, a i tyhle řeči Tatíčka baví. Že ty staré obnošené hadry pacientkám nedopřejí! Ale nejde jen o tohle, Tatíček se směje hlavně tomu, že pacientky z třetí pečovatelské třídy už nelze roze znat od těch z třídy první, které si smějí ponechat vlastní oblečení. Uznej, že to je přece legrace, ne? Zdálky vypadají jako kdokoli cizí, ba dokonce jako někdo, kdo sem mezi sølundské zdi ani nepatří. Ale tak dobře, jistě, dejme tomu, zblízka je poznat, že jsou pomatené. Cukají sebou, koulejí očima, mluví z ces ty, příliš hlasitě se smějí a třesou se a blázní a mají zkažené zuby. A ty šaty jsou navzdory jasným barvám a vzorům jen hadry nalezené ve staré truhle.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510649