parky Stora Sjöfallet a Padjelanta a zprava pak s parkem Muddus. Příroda je zde naprosto úchvatná, přesto místy pěkně nebezpečná. Podél řeky Gadokjahka, která je velmi prudká a vodnatá se můžete dostat až k jezeru Jiegnajavrre. Za kamenitým sedlem Skajdetjahkka jsou například pozoruhodná sněhová pole. Vypadají jako velké bílé čepice, opravdu nádherné…“ Chvílemi jsem se od řízení stačila podívat na Gustava, který vyprávěl a úplně tím žil, jako by to zrovna teď prožíval, každou minutu, každou vteřinu času; bylo to neuvěřitelně působivé vyprávění. Rozhazoval rukama do stran a jeho oči lítaly z jedné strany na druhou. „Další krásnou podívanou jsou malebná údolí Sarvesvagge, Alggavagge a Guophpervagge,“ pokračoval, ale přerušila jsem ho svým dotazem, „Že, ta údolí končí vždy slovem Vagge?“ „Vagge znamená stěna,“ odvětil. „To vše vysvětluje,“ dodala jsem. „Anee, kdybyste tam byla, pochopila byste, proč jsou tato místa tak úžasná. Je to nepředstavitelná krása, ta ohromná majestátnost, právě těch obřích stěn, pokrytých kamením a sněhem. Údolí samotné pak je plné zelených pastvin, potoků a malých říček.“ Usmívala jsem se. „Úplný sobí ráj,“ dodal a také se usmál. „Viděla jsem několik foto galerií týkajících se celé Skandinávie, bylo to opravdu krásné, ty hory, ledové masívy a pěšiny, které končí kdesi v bodě nula,“ poznamenala jsem. „V bodě nula?“ udivil se. „To říkal můj otec, bod nula – tam, kde něco končí a něco může znovu začít,“ upřesnila jsem.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510621