Znovu vytváříme pohlazení, vyhledáváme bolest, znovu vytváříme i ji, abychom pocítili, že jsme naživu. Chce Rebece zavolat, povědět jí, co právě cítí. Místo toho vstane z postele. Vysprchuje se. Oblékne si světlý lněný oblek. Prochází se palmskou nocí. Po Calle Manacor jako vesmírné lodě projíždějí taxíky se zelenými a červenými světly, čím dál po ulici jde, tím víc je tu pouličních prostitutek a prodavačů drog. „Koks? Mám všecko.“ „Dej mi pět minut, brouku, a vezmu tě do nebe.“ Ostraha Globo Rojo ho pustí dovnitř. Zaplatí patnáct eur za vstup, projde sametovými závěsy, na prahu zaváhá, další hranice, jenže tahle už je dávno pokořená, a ocitne se uvnitř klubu. Je klidný večer. U baru obloženého zrcadly stojí na dvaceticentimetrových jehlových podpatcích dvě černé ženy ve flitrových šatech. Na omšelé pohovce sedí čtyři ženy, které vypadají jako z východní Evropy, ten nezaměnitelný znuděný a pátravý výraz mají jenom ony, jako by se narodily na špatném místě, ve špatné době a se špatně rozdanými kartami. Na druhém konci místnosti sedí v červených křeslech kolem skleněného stolku několik Latinoameričanek. Stroboskop, černé zdi, červená laminátová podlaha, na stropě zrcadla. Vzhlédne. V rozbitém skle se zrcadlí sto jeho kopií. Podá vstupenku barmanovi, muži v jeho věku s drsným výrazem. „Pivo.“ „Šampaňské?“ Smlouvání, jako vždycky. „Ne, díky.“ Dostane svoje pivo a jedna z Latinoameričanek vstane, přijde k němu a řekne, „Co tady takovej fešák jako ty touhle dobou pohledává?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510548