do kláštera, který požaduje bezpodmínečnou poslušnost nějakému představenému, nebo tím, že by se nechal někým zotročit. Takový čin by se svým způsobem rovnal sebevraždě. Byl by prohrou toho, co činí každou lidskou bytost jedinečnou a rovnocennou. Tento obraz sebe sama lze podepřít Kantovou myšlenkou, že každý jedinec má stejný podíl na lidském rozumu a stejné právo tento rozum rozvíjet ve svém jednání. Tohoto „autonomního“ jedince, báječně nezávislého ve svém rozhodování, snadno odkážeme do říše pohádek. Každá přiměřeně střízlivá reflexe lidského života a lidských společností svědčí o tom, že jsme tvorové snadno ovlivnitelní, neustále infikovaní názory druhých, že postrádáme kritické porozumění sobě samým a ochotně podléháme pošetilým ambicím a nadějím. Naše schopnost sebeovládání se projevuje spíše nárazově. Jsme pyšní na své kritické, nezávislé, svobodné a racionální rozhodnutí, a přitom jsme otroky módy, mínění druhých a společenských a kulturních sil, kterých si ani nejsme vědomi. Mnohdy by bylo prospěšné, a nijak by nám to neubralo na vážnosti, kdyby nás někdo moudřejší dovedl uchránit našich největších pošetilostí. Realističtější obrana svobod, které si chceme uchránit, se tedy vyhne iluzi rozumové svobody člověka. Realističtější obrana bude skeptická vůči tomu, že cosi takového jako Platónova elita je možné. Vynořuje se tu stará otázka z Iuvenalisovy šesté satiry: Kdo bude hlídat samotné strážce? Winston Churchill prý řekl, že demokracie je nejhorší způsob vlády, který jsme kdy vymysleli – s výjimkou všech ostatních. Nikomu nemůžeme svěřit neomezenou moc nad druhými ani rozhodování o tom, co je v jejich zájmu. Příslušníci elity jsou také jen lidé. Ponuré příběhy antidemokratických zřízení jsou děsivou připomínkou nebezpečí Platónova aristokratického mýtu. Platón sám byl skeptický ohledně jeho fungování v reálném světě. Strážcové ve světě, který si představoval, si svou roli zaslouží jen neproveditelným procesem toho nejpřísnějšího vzdělávání. Platón nám nenabízí žádný uklidňující mýtus pro případ nadutého diktátora, který tvrdí, že ví, co je pro lid nejlepší. Demokratičtí politici možná za mnoho nestojí, ale ti, kdo se zaštiťují tvrzením, že vědí, co je pro nás nejlepší, budou pravděpodobně mnohem horší.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510517