Skotsko (Ukázka, strana 99)

„Nečeká mě. Ale jde o věc života a smrti. Řekni mu, že jsem přišel, a uvidíš, že mne přijme.“ „Můžu se zeptat, jestli má chuť se s tebou bavit,“ řekl strážný a Alasdérův modrý pohled nebezpečně zledovatěl. „Klid,“ položil mu ruku na paži švagr. „Hlavně klid, Alasdére. Nenech se vyprovokovat.“ Těžko říct, jestli je tak dlouho nechali čekat schválně, nebo ne. Báru už zábly nohy i nos. Ruce měla naštěstí zastrčené ve štuclíčku, takže na ty jí zima nebyla.

Konečně se dveře otevřely. „Sir Colin je ochoten s tebou mluvit,“ řekl strážný. „Mám tě dovést do hodovní síně.“ Alasdér ho málem porazil, jak se hrnul dovnitř. Bára musela uznat, že má chování řeznického psa. Mezi ostatními Skoty jí to nějak nepřišlo, ale tady v Inveraray se za něj začínala stydět. „Kudy?“ křikl Alasdér na strážného – nebo spíš vrátného. „Já tě tam dovedu!“ zavrčel vztekle muž, který zrovna zasouval bytelnou závoru, což mu na Alasdérův vkus trvalo příliš dlouho. Konečně závora zapadla a chlapík jim pokynul, ať ho následují. Z malé síně, ve které teď byli, vedly asi troje dveře. Dvoje byly otevřené a vůně, která se z jedněch linula, nenechávala nikoho na pochybách, že je tam kuchyně, kde se právě vaří, smaží a peče o sto šest, a Báře se zkroutil žaludek do osmičky. Nejedli od rána. Vrátný je vedl k menším dvířkům, za kterými začínaly točité schody, a po nich o patro výš. Ze síně vedly jedny dveře do malého pokojíku, takového, jakým průvodci na hradech a zámcích říkají kabinety, i když tam Bára nikdy žádnou paní učitelku neviděla. Ani na obrázku. Pootevřenými dveřmi zahlédla huňatý perský koberec, bytelný stůl se soustruženými nohami a křeslo potažené tlačenou kůží.

Druhé, dvoukřídlé a bohatě vyřezávané dveře vedly do hodovní síně, která zabírala zbytek patra a, jak se podle vysokého stropu zdálo, nejen tohoto. Na každé straně místnosti byl jeden obrovský krb a v obou plápolal oheň živený pořádnými smolnými poleny. Oheň také obstarával většinu osvětlení, protože velký bronzový lustr plný svíček, který visel od stropu, toho moc neozářil, a okna tu byla jen tři, nevelká a zasklená malými kolečky pospojovanými olovem, takže moc světla stejně nepropouštěla. Na úctyhodném stole uprostřed síně stálo mezi mísami s jídlem několik víceramenných svícnů, takže hodovníci viděli, co jim služebnictvo nandavá na talíř. Služebnictva tu byly přesně dva kusy, služka, která měla na starosti jídlo, a sluha, který doléval pití. Asi se jednalo pouze 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510481

o menší přátelský oběd, protože u stolu Bára napočítala jen sedm lidí, tři pány v dlouhých parukách a čtyři dámy s jakýmisi krajkovými čelenkami – nebo jak to nazvat – zapracovanými do složitých drdolů. Čelenka nebyla to správné slovo, tohle vypadalo spíš, jako kdyby jim někdo shora do hlavy zarazil velký složený krajkový vějíř. Bára vůbec nechápala, jak může krajka v téhle poloze držet. A jak to, že dámám není zima na krk a na průdušky, protože výstřihy měly poměrně hluboké a šíje odhalené. „Alasdér MacIain a jeho doprovod,“ pokusil se vrátný dostát formálním náležitostem a představit Alasdéra dřív, než ten vrazí do hodovní síně.

Hosté ustali v hovoru a jídle a se zájmem upřeli na příchozí zrak. Bára si raději nesundala kapuci, protože o takovéhle okukování vůbec nestála. Prohlíželi si je jako exotický hmyz. „Ó, to jsou skuteční horalé!“ zašeptala jedna dáma tak tiše, že to bylo bezpochyby slyšet až dolů do kuchyně. Měla šaty ze zlatavého, černě proužkovaného atlasu. Vypadalo to zajímavě. „Co tě sem přivádí, MacIaine?“ zeptal se jeden z pánů a Bára cítila, jak to s ní začíná cvičit. Žádný pozdrav, přivítání, nabídka, aby se posadili, poobědvali, když už je na stole – dokonce mu ani nevyká a oslovuje ho příjmením! A ještě to vyslovuje schválně anglicky! To je taková… taková… on Alasdérem přímo pohrdá! A dává mu to s chutí najevo. Moment – uvědomila si. On mu nevyká?! To v angličtině jde??? Nevykat? Protože, to byla vycepovaná od maminky, v angličtině si vykají všichni. Opravdu všichni. Jelikož jú ár je vykání. Kdyby to bylo tykání, tak by to muselo být jú iz. Tedy ono by tam asi nebylo ani to jú, protože jú je vy, ale prostě to ár je množné číslo. Takže si vykají. Ale tady, Bára si to uvědomila až teď, tady si dokážou tykat! No na to se musím maminky zeptat, až se vrátím domů, umínila si a vrátila se k tomu, že je naštvaná na to, jak ten chlap s komickou parukou až na prsa záměrně ponižuje Alasdéra. „Chci mluvit se sirem Colinem,“ řekl Alasdér. „Mluvíš,“ odpověděl ten oparukovaný náfuka. „Pane, stala se velká nespravedlnost,“ spustil Alasdér, „a vy jako šerif ji musíte napravit.“ „Ty mi nebudeš říkat, co musím a co ne!“ zvýšil hlas sir Colin a povstal. Byl to štíhlý, ale nevysoký starší člověk. „Sire Coline, jde o lidské životy,“ řekl Alasdér a hlas už se mu chvěl zlostí. „O jaké lidské životy?“ zarazil se sir Colin. „Naše údolí bylo přepadeno.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510481

„Za to si můžete sami,“ mávl rukou sir Colin. „Vyjmenuj mi jediný sousední klan, který by s vámi nebyl na nože kvůli vašim věčným krádežím dobytka, a to mluvím jen o těch lehčích zločinech! Vůbec se nedivím, že MacDonaldům nebo Campbellům došla trpělivost a –“ „Nás nepřepadli horalé!“ skočil mu do řeči Alasdér. „Nás přepadli Vilémovi vojáci! Vojáci krále Viléma,“ opravil se neochotně. „Cože? Vojáci? To není možné!“ ozvaly se od stolu překvapené výkřiky. „Ano!“ kývl Alasdér. Záře svíček mu sklouzla po rudých vlasech. „Žili u nás dva týdny, pod našimi střechami, jako vážení hosté. Prý přišli vybírat daně. Pak přijel kapitán Drummond a té noci se na nás vrhli.“ „Člověče, co to tu vykládáte?“ vyskočil zděšeně jeden z pánů. „Sire Coline, tohle opravdu jako šerif musíte vyšetřit! Královi vojáci přece nemohou pobíjet jeho věrné poddané!“ „Věrné poddané jistě ne,“ řekl významně sir Colin. A ačkoliv byl šerif, ten pán to potvrdil, neměl na prsou vůbec žádnou hvězdu. „Nevím, kolik lidí zabili, ale mezi zavražděnými jsou i můj otec a bratr,“ pokračoval Alasdér. „A já chci vědět proč. Plníme řádně vše, co po nás král žádá. Můj otec jel až do Francie, aby nás vyvázal z přísahy králi Jakubovi, abychom mohli bez ztráty cti složit přísahu Vilémovi. Králi Vilémovi. Šel pěšky ve sněhu a ve vánici do pevnosti William, aby přísahal ve lhůtě, která byla určená, a odtamtud šlapal šedesát mil až sem k vám, jen aby splnil povinnost. Splnil ji. A já se ptám, proč na nás vojáci zaútočili?“ „Co to tu vykládáš za lži?!“ skoro se rozkřikl sir Colin. „Proč by tohle naši vojáci dělali?“ Alasdérovi zacukala ruka a Bára mu rychle vklouzla svou tlapkou do dlaně, protože to zacukání znamenalo, že Alasdér v příštím zlomku sekundy sáhne po meči a pak to dopadne špatně. Jenže když se mu na ruku pověsila Bára, tasit nemohl. „Měli rozkaz,“ procedil místo toho mezi zuby. „Rozkaz?“ zpozorněl sir Colin. „Jaký rozkaz? O čem to mluvíš?“ „Tahle dívka,“ postrčil Alasdér Báru kousek před sebe, z čehož měla pramalou radost, „slyšela, jak poručík Lindsay a kapitán Drummond o rozkazu mluvili.“ „Co je to za dívku?“ zeptal se podezíravě sir Colin. „Je to dcera lorda Blackcata. Ztratila se cestou do Inveraray a můj otec jí zachránil život.“ 100 Ukázka elektronické knihy