pod hvězdičkami ve stínu velikého truhláře Donellyho, uši našpicované na jeho cifry, zajisté jiné, než jaké prováděl primáš v hospodě, o níž jí vyprávěla Adéla. Vyhrnuté rukávy, špička newyorsky nablýskaného střevíce vydupává rytmus, zatímco jeho dcera vytáčí jig s mladým Strathottem. „Když slyším Sousovu kapelu, nejradši bych se přidal a mašíroval s nima dolů po Broadwayi. Dobrá turecká muzika, to je moje!“ Doctor honoris causa, pan ředitel Národní konzervatoře. Dávná hádka o Nietzscheho ve Vídeňské kavárně. „Co moje noha především vyžaduje od hudby, je extáze pořádné chůze, kroků, tance, Herr Seidl!“ A toho člověka, plného muziky srdce a vitální síly, a taky jistě nepatetického smutku, ale ten bez vitální síly neexistuje, toho pokládali za wagnerovského epigona! V dobách, kdy byl Mistr učedníkem, zněl wagnerovskými harmoniemi každý. Ale když se pak sám stal Mistrem? Jak s tím naložil! Jak s tím zametl! Jak rozbil ponurou šatlavu, kde melodie umíraly hladem! Cíli, k němuž směřuje moderní hudba – Wagnerova hudba – lze porozumět, přirovnáme-li jej k pocitům, jež má člověk vstupující do moře. Postupně ztratí dno pod nohama a nakonec se vydá na milost a nemilost zuřivosti živlů: musí plavat. Při vážném nebo ohnivém, zprvu pomalém, pak rychlém a houpavém rytmu staré hudby musel člověk udělat něco zcela jiného: musel tancovat. Mohla se jemu nelíbit muzika, z níž ostatně, jako jiskřivě melodický klenot, vyňal fragment, obsahující v původním textu ono okřídlené slovo, jež se později stalo jejím synonymem, a se živelnou rozkoší Dorseyho improvizujícího trumpetisty s ním protančil všemi sekcemi symfonického orchestru a v každé sekci všemi jejími hlasy? „Miss Thurberová,“ pravil tehdy Will a naslouchali swingujícímu, smearujícímu, basujícímu Dorseymu, „kdyby mu tak nechutnala vepřová, moh se dožít tohohle věku – a kde byl potom byl George Gershwin?“ A Will skočil k pianu, zahrál známou introdukci a glissandem, provedeným nehtovou technikou barových hráčů, vyjel do proslulého tématu sólového klarinetu. „A stejné k tomu Georga naved Goldmark,“ řekl, „a ten seděl v Boraxově třídě vždycky v první lavici. A kde by byl,“ ušklíbl se, „Miss Thurberová, sám veliký Duke?“ Vyskočil od piana, z tašky vytáhl další desku své přenosné sbírky. „Poslouchejte dobře, drahá Miss. Come Sunday!“ řekl, usedl na taburet, zkřížil nohy. Fešáckým střevícem se jal udávat rytmus, ještě než se ozvala hudba. Když zazněly, podobně jako v Dorseyho Swing Low – hluboké polohy hlubokých saxofonů – podobné? Jako Dorsey? Čemu se to vlastně podobalo? „Poslouchejte! Slyšíte? Stejný harmonický rytmus,“ řekl vzrušeně Will a přes saxofony, kráčející po schodech akordů, postrkávané pizzicatem houslí až k nostalgickému duetu v neobvyklé kombinaci housle a trombón, dál tiše mluvil: „Byli jsme si hodně blízko s Dukem, Miss Thurberová. Po kom myslíte, že pojmenoval svého syna? Samozřejmě po našem Mercerovi – mém a Abbie, aby ji vzal čert do nebe. Dal jsem mu i pár lekcí, většinou v taxíku cestou z Broadwaye do Harlemu, ale nejlepší lekce člověk stejně málokdy dostane ve školních škamnách. Většinou Mistrovy moudrosti, protože jsem cítil, že jeho kapela o ně přímo škemrá – slyšíte? Harry Carney? Tricky Sam Nanton?“ zaposlouchal se, pokračoval. „A je z toho tohle. Teď poslouchejte dobře! Johnny Hodges!“ a zasněným, u něho nečekaným patosem: „Black, Beige and Blue…“ Poslouchala. Od hloubek saxofonů se odpoutal alt. Ano! Rovněž volání. Ne na daleké prérii. Z hlubiny Harlemu nebo odkud – z martýria duše – Zatřásla hlavou. Musela se vrátit k soutoku pramenů. Za oknem zlatě svítily už jenom vršky přírodní necudnosti a nad nimi svěží bílé světlo Venušino. Deska byla ohraná. LeGrand mi musí přivézt novou. Nasadila jehlu do druhé drážky. Hloubky, opět, stále hloubky. V dlouhých, prodlužovaných půlových notách nadechnuté dechy, v harmonii sestupující až na dno postižitelného vibrata, měkce, tajemně, pianissimem k tragickému koženému virblu tympánu na des. Nedívala se tenkrát na Seidla, ale na muže u dřeva plechů. Vždycky ji vzrušoval pohled na lidí vydávající ty překrásné zvuky. K ničemu než ke kráse, k tajemství, k jinak nedosažitelné radosti duše, nehmotnými kořínky pronikající do nervů, do svalů, do srdce. Z tváří mužů nesmyslně dujících do dutých dřev, tichounce prskajících do mosazi vždycky zírala ta rozkoš. Paradox slin, vlhkého dechu, třesoucích se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510318
plátků, metamorfózovaný v nehmotnou líbeznost dřevěné harmonie, prolnuté voláním lesa, oceánu. Především pro tohle jí bylo vždycky líto slepců. Na kraji sekce žesťů, vedle bastrombonisty, seděl nepatrný mužík, a když Seidl zvedl taktovku, mužík si umístil do klína obrovskou tubu a zmizel za ní. Nespustila z tuby oči. Dozněl pátý takt, tajemnou melodii převzaly hluboké smyčce a za tubou vyhlédla mužíkova tvář. Tubista se zašklebil, a nebylo pochyby, zahleděl se k jejich lóži. Mrkla po Mistrovi a zdálo se jí, že jeho mimořádně učesaný knír se vesele naježil. Anglický roh nastoupil k nesmrtelnému hymnu na pentatoniku. Poslouchala. Zlaté hroty ňader cudně přikryla noc. Venuše zářila svěžím světlem do brokátu diamantové oblohy nad Catskills. Hudba zněla. Motivy a protimotivy, ohňostroj barev, plná, ale nepřeplněná, dlouhá sóla sekcí, jenom přesně tam, kde se na partituru položil neomylný prst instinktu Deo gratias, svedená náhle do plného zvuku tutti, zahřímání laskavého vládce nad impériem muziky. Věděl, co dělá, rozumem prstů na klaviatuře, rtů v nátrubku, nohou na pedálech varhan. Psal víc než jenom symfonii. Dával konkrétní podobu počátkům svého proroctví. Fragmentární podobu, neustále zápolící s jinou muzikou, která do sluchu duše zalétala ze starého světa. Groteskní indiánský valčík v scherzu vystřídaný náhle venkovskou hospodou, kam mohl docela dobře zajít na pivo Schubert. Bože, řekla si Jeannetta, není však právě tohle Amerika? Kodaň jejího vlastního otce a jeho amatérů, večer co večer zápolících s hudbou staré země v domě na Třiatřicáté, v městě Novém Yorku? Dán, Ir a Portugalec, tři nadšené smyčce, vzdávající do rachotu podzemky hold Haydnovi? Hlavní motiv převzal znovu anglický roh, zavřela oči. Otylka mezi dvěma soky – ti toho asi tenkrát měli ze symfonie! I když ji potom samozřejmě Mistrovi vychvalovali do nebes. Mužík s tubou napjatě čekal na svůj druhý vstup do historie. Hodný oslíček Francis v pozadí lóže. Mistr, jenž zamračeně srovnává, co slyší a co by slyšet chtěl, ale dobrotivě přijímá, co slyšet může. Harvey Loomis, který nevnímá nic, jen muziku – – a který jí vyprávěl. Jak Mistr ráno vkročil do třídy rázným krokem, vous napuštěný statickou elektřinou a – s rozepnutým poklopcem. Přikrčili se v lavicích, každý nad třicátou předělávkou své ouvertury, sonatiny, rapsódie, neboť Mistr je nemilosrdně dřel, takže kde jsou svůdné radovánky velkoměsta? Přikrčili se a očekávali bouřku. Mistr zřetelně ráno vstal po zadnici. Omyl! Krokem vítěze rovnou k pianu, pět pomalých taktů v zauzlených akordech a pak tuři hlas, oči z důlků, ze žil patrně brzy začne stříkat krev, hlas beze slov, celé tělo s vervou pracuje na melodii přednášené divokým scatem – ale se zuřivostí, která je něžná. Narovnali se. Mistr dozpíval, otočil se k nim: „Není to krásná muzika?“ v očích triumfální štěstí. „Jste první, kdo to slyší. Ještě mí na tom nezasch inkoust. Je to pro mou symfonii – ale symfonická muzika to není!“ Plácl se do stehen, všiml si, že Collinsová je uřknutá jeho poklopcem, bez rozpaků se zapnul a zvolal: „To teda není!“ a odrazil se nohama ve šněrovacích botách, až se na stoličce třikrát otočil kolem své osy. Znovu bizoni hlas, mystérium melodie. Schylovalo se ke konci. Sordinované smyčce tutti, nápěv krátce dokončený klarinety, potom první housle zalykavou, trylkovou sestupnou pasáží až k doteku s tajemným akordem žesťů a fagot jako na začátku, hluboké dé tuby, za tubou opět rozšklebená mužíkova tvář, dokonce zamával – je to možné? – pak housle až na vysoké cé – ticho. Záhadný závěr tajemství: hluboký zvuk čtyřikrát rozdělených kontrabasů. Ozvěna prehistorie. Všichni vstali. Mužík s tubou v náručí vylezl na židli. Parter zajiskřil zlatem a brilianty, dlaně zazněly ve fortissimu. I Mistr vstal, báječný šumař z Catskills v bezvadně padnoucím fraku, ukláněl se, ukláněl se, nedozníval, při každém uklonění se Mistr pošoupl o kousíček dozadu, ohýbanými zády mířil k východu z lóže. Francis mu otevřel dveře. Mistr se vyukláněl na chodbu, jenže potlesk trval dál, z fortissima do fortefortissima, výkřiky, volání, a tedy pozpátku puštěný film, Mistr krůček po krůčku opět do lóže, pak dlouho prováděl slavnostní
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510318
předklony u zábradlí, až konečně opět pozpátku, neustávající předklony, pak zmizel na chodbě. Vrátila desku do přihrádky, z likérníku vedle vzala láhev ginu a smíchala jej s tonikem. Do dlouhé špičky vložila cigaretu. Nerozsvítila. V pokoji bylo polosvětlo, linoucí se z hvězd nad necudnou horou. Noční vánek opět přinesl vůni jehličí, pryskyřice, zatroubení nějakého auta dole od silnice. Mezi hvězdami jako ze skla tiše plulo červené světýlko dopravního letadla. Zahoukala sova. Amerika. Už v něm byla. Kdyby byl zůstal, kdyby překonal tíhu Evropy. Kdyby byl mladší, sám, a měl odvahu k dobrodružství. Vzdychla. Možná taky, kdyby oslíčka nebyla postihla ta pohroma. Kdyby, chyby. Ušklíbla se. Zapálila si cigaretu. Dým stoupal ke stropu, ozářen hvězdami. Možná i tady jsou peníze kořenem zla. Že už se nevrátil. Znovu se ušklíbla. Otylka v bílé róbě od Worthe. A nekňuba Kovařík. Kdyby ta tu byla zůstala, magnet jeho dětí byl se rozdvojil, ale silnější půlka by pevně tkvěla v Americe. Vždyť jako dítě na novou pannu. Když před ním stála v půvabném rouchu k narozeninám, dr. Freudovi by nad Mistrem srdce plesalo. Přišla, pobledlá, v černé sukni po štíhlé kotníčky v černých šněrovacích botkách, v námořnické blůze, černé desky na noty s vyraženou zlatou lyrou způsobně pod paží. Adéla však opět jednou měla migrénu, a tak ji místo lekce pozvala na čaj do svého budoáru, a: Jaké to bylo – kde jste to vlastně byli? Spillville? Jaké to tam bylo? Hezké, hlesla, ukousla si z dortíku a zoufalá láska jí koukala z rozostřených zorniček, zněla z každé stručné slabiky, jimiž se vyjadřovala. „Měli jste hezké počasí?“ „Měli.“ „Prý jste byli na výstavě v Chicagu?“ „Byli.“ „A jaké to tam bylo?“ „Hezké.“ Říkala to, jako by jí v Chicagu umřel tatínek, a zatím se tam, jak se dozvěděla od svých hlásičů, jenom podroušil ve společnosti jakési dost pochybné a skandálně mladé krajanky, navíc ve vykřičené černošské knajpě. „Podívali jste se ještě někam?“ „Ano.“ „Kam?“ „Do Omahy.“ „Tatínka tam pozvali?“ „Ano.“ Probůh, nač se ještě zeptat? Z komediantky se stala jednoslabičná osoba. „A – cos tam dělala – celé prázdniny?“ „Nic.“ Napila se čokolády, spolkla donut, zadívala se na dívenku. Láska z ní křičela o pomoc. Zakázaná láska. „Otylko,“ pravila. „Nelži. Ty ses tam zamilovala.“ Vyfoukla dým, přistihla se, že se tomu ještě po padesáti letech usmívá. Nové domácí šaty z Paříže celé promáčené na ňadrech, jak se jí na tom klasicky ženském místě Otylka zpovídala ze svého tajemství. Klobouček s pomuchlaným věncem kopretin si zapomněla na taburetu. Červená mechanická hvězda zmizela v záňadří hory. Znovu sáhla do přihrádky, vyňala desku, položila ji na gramofon, nasadila jehlu v páté drážce. Energický synkopovaný rytmus, malé septimy. Jistě, zcela určitě by se mu líbila. Opět by stačilo málo: kdyby místo českých filharmoniků seděl za pultem Will Cook, Ruby Goldmark, Maurice Strathotte – hudba sama měla beat, nepravidelné fráze, nepretenciózní velikost prosté muziky, jíž on nikdy nepohrdal,
Ukázka elektronické knihy