pod hvězdičkami ve stínu velikého truhláře Donellyho, uši našpicované na jeho cifry, zajisté jiné, než jaké prováděl primáš v hospodě, o níž jí vyprávěla Adéla. Vyhrnuté rukávy, špička newyorsky nablýskaného střevíce vydupává rytmus, zatímco jeho dcera vytáčí jig s mladým Strathottem. „Když slyším Sousovu kapelu, nejradši bych se přidal a mašíroval s nima dolů po Broadwayi. Dobrá turecká muzika, to je moje!“ Doctor honoris causa, pan ředitel Národní konzervatoře. Dávná hádka o Nietzscheho ve Vídeňské kavárně. „Co moje noha především vyžaduje od hudby, je extáze pořádné chůze, kroků, tance, Herr Seidl!“ A toho člověka, plného muziky srdce a vitální síly, a taky jistě nepatetického smutku, ale ten bez vitální síly neexistuje, toho pokládali za wagnerovského epigona! V dobách, kdy byl Mistr učedníkem, zněl wagnerovskými harmoniemi každý. Ale když se pak sám stal Mistrem? Jak s tím naložil! Jak s tím zametl! Jak rozbil ponurou šatlavu, kde melodie umíraly hladem! Cíli, k němuž směřuje moderní hudba – Wagnerova hudba – lze porozumět, přirovnáme-li jej k pocitům, jež má člověk vstupující do moře. Postupně ztratí dno pod nohama a nakonec se vydá na milost a nemilost zuřivosti živlů: musí plavat. Při vážném nebo ohnivém, zprvu pomalém, pak rychlém a houpavém rytmu staré hudby musel člověk udělat něco zcela jiného: musel tancovat. Mohla se jemu nelíbit muzika, z níž ostatně, jako jiskřivě melodický klenot, vyňal fragment, obsahující v původním textu ono okřídlené slovo, jež se později stalo jejím synonymem, a se živelnou rozkoší Dorseyho improvizujícího trumpetisty s ním protančil všemi sekcemi symfonického orchestru a v každé sekci všemi jejími hlasy? „Miss Thurberová,“ pravil tehdy Will a naslouchali swingujícímu, smearujícímu, basujícímu Dorseymu, „kdyby mu tak nechutnala vepřová, moh se dožít tohohle věku – a kde byl potom byl George Gershwin?“ A Will skočil k pianu, zahrál známou introdukci a glissandem, provedeným nehtovou technikou barových hráčů, vyjel do proslulého tématu sólového klarinetu. „A stejné k tomu Georga naved Goldmark,“ řekl, „a ten seděl v Boraxově třídě vždycky v první lavici. A kde by byl,“ ušklíbl se, „Miss Thurberová, sám veliký Duke?“ Vyskočil od piana, z tašky vytáhl další desku své přenosné sbírky. „Poslouchejte dobře, drahá Miss. Come Sunday!“ řekl, usedl na taburet, zkřížil nohy. Fešáckým střevícem se jal udávat rytmus, ještě než se ozvala hudba. Když zazněly, podobně jako v Dorseyho Swing Low – hluboké polohy hlubokých saxofonů – podobné? Jako Dorsey? Čemu se to vlastně podobalo? „Poslouchejte! Slyšíte? Stejný harmonický rytmus,“ řekl vzrušeně Will a přes saxofony, kráčející po schodech akordů, postrkávané pizzicatem houslí až k nostalgickému duetu v neobvyklé kombinaci housle a trombón, dál tiše mluvil: „Byli jsme si hodně blízko s Dukem, Miss Thurberová. Po kom myslíte, že pojmenoval svého syna? Samozřejmě po našem Mercerovi – mém a Abbie, aby ji vzal čert do nebe. Dal jsem mu i pár lekcí, většinou v taxíku cestou z Broadwaye do Harlemu, ale nejlepší lekce člověk stejně málokdy dostane ve školních škamnách. Většinou Mistrovy moudrosti, protože jsem cítil, že jeho kapela o ně přímo škemrá – slyšíte? Harry Carney? Tricky Sam Nanton?“ zaposlouchal se, pokračoval. „A je z toho tohle. Teď poslouchejte dobře! Johnny Hodges!“ a zasněným, u něho nečekaným patosem: „Black, Beige and Blue…“ Poslouchala. Od hloubek saxofonů se odpoutal alt. Ano! Rovněž volání. Ne na daleké prérii. Z hlubiny Harlemu nebo odkud – z martýria duše – Zatřásla hlavou. Musela se vrátit k soutoku pramenů. Za oknem zlatě svítily už jenom vršky přírodní necudnosti a nad nimi svěží bílé světlo Venušino. Deska byla ohraná. LeGrand mi musí přivézt novou. Nasadila jehlu do druhé drážky. Hloubky, opět, stále hloubky. V dlouhých, prodlužovaných půlových notách nadechnuté dechy, v harmonii sestupující až na dno postižitelného vibrata, měkce, tajemně, pianissimem k tragickému koženému virblu tympánu na des. Nedívala se tenkrát na Seidla, ale na muže u dřeva plechů. Vždycky ji vzrušoval pohled na lidí vydávající ty překrásné zvuky. K ničemu než ke kráse, k tajemství, k jinak nedosažitelné radosti duše, nehmotnými kořínky pronikající do nervů, do svalů, do srdce. Z tváří mužů nesmyslně dujících do dutých dřev, tichounce prskajících do mosazi vždycky zírala ta rozkoš. Paradox slin, vlhkého dechu, třesoucích se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510318