„proč už zase já.“ Cheta se vzteká. „Buď tak laskav a buď rád, že se mnou smíš jít, že můžeš dělat svou práci, vydělat si peníze.“ Čekám, že na to něco řekne, jako třeba ať si jdu sám, když mi to dělá takovou radost, ale Cheta neřekne vůbec nic, Cheta ne. „Ty máš totiž to štěstí, že máš tvářičku jako nějaký podělaný nevinný mrně,“ dodávám. „A víš, že já s Magarem jsme mnohem nápadnější, než když jde jeden z nás s tebou.“ Nedívám se na Magara. Nikdy nemluvíme o barvě naší kůže. Fakt ale je, že Cheta, ten bílý kus tvarohu, je náš trumf. „Chceš si snad ještě stěžovat na to, jaký máš štěstí?“ vylítnu na něj. „Hele, to je dobrý,“ řekne Magare a stoupne si blíž k nám. „Uklidni se.“ „Je to tak!“ vyhrknu. Magare Chetu jemně, ale důrazně vystrká před sebou ven ze dveří.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510316