jenže pak už jsem z nich brzy vyrostla a ani si jich moc neužila. Přitom se mi tolik líbily. I barevně. Trochu i na popud ostatních z otevřeného oddělení jsem si v rámci víkendových propustek koupila ve městě cestou zpět nějaké nové oblečení. Prý jsem prokoukla. Nacházím konečně svůj vkus. Dlouhé batikové nebo jinak zajímavé jednoduché šaty. Žádné máminy kostýmky ani Milanem vyžadované sportovní značkové šustivé úbory. V tom, co nosím teď, jsem to nejvíc já. Pomalu nacházím oblibu i v ranních rozcvičkách. Je u toho legrace a musím uznat, že se pak cítím líp. Stejně jako ostatní smolím deník. Díky němu už se nesnažím ani pochopit, proč se k Elišce chovají moji rodiče jako super babička s dědou. Elišce třeba nikdy moje máma neřekla, ať neřve, nebo že jí jednu flákne, ať má proč bulet. Mně ani mou starší sestru máma nikdy neobjímala, nehladila, v podstatě se nás vůbec nedotýkala s odůvodněním, že ani s ní se nikdo nemazlil. Teď se nadopuje prášky proti bolesti, aby navzdory bolavým zádům mohla Elišku vozit za krkem jako kůň. K dceři Bohdy se chovají rodiče taky fajn. Psycholožka mi odepsala, že takovéto chování ob jednu generaci se u lidí s narcistickou poruchou osobnosti vyskytuje. Psycholožky si vážím. Dokážu s ní řešit sama sebe i své problémy a náhled na život. Přála bych si mít mámu jako je ona. Stala se mi ženským vzorem. Snažím se ze všech sil uvolnit při józe. Jenže ležet na zádech se zavřenýma očima se mi nějak příčí. Vyvolává to ve mně pocit bezmoci. Meditace, to je něco jiného. Meditační hudba ve mně navozuje naopak pocit bezpečí a vnitřního míru. Zejména ta se zvuky kosatek. Slyším pokaždé kosatky na mě přes šumění vln opakovaně volat: „Ahóoj.“ Ostatní to neslyší a mají ze mě legraci, ale já to v tom zvuku slyším pokaždé zas a znovu. Učím se nebrat se tak vážně. Učím se přijímat podněty na zlepšení, aniž bych při tom propadala panice, jak jsem špatná. Přestala jsem se utvrzovat v tom, že si nezasloužím být na světě. Snažím se mít ráda sama sebe. Nečekám ani moc návštěv. Máma nemůže, občas hlídá Elišku. Táta přišel a za celý život mě poprvé objal. Jenže já stála prkenně a marně se snažila nějak přirozeně jeho obětí opětovat. Milan se tu vůbec neukázal. Zašla za mnou jednou jedna sousedka. Asi ze zvědavosti. Už za týden se mám vrátit domů. Vím, že bych měla být s dcerou, jenže stejně jako ostatní se návratu do běžného života obávám. Snažím se ho oddálit. Nalezla jsem tu i přátelství. Přeju si, abychom zůstaly kamarádkami i za zdmi psychiatrie. Na alkohol jsem si během osmi týdnů hospitalizace ani nevzpomněla. Neměla jsem důvod ho použít jako sebevraždu s krátkodobým účinkem. Jen nevím, jak obstojím doma. Primář mi, tak jako ostatním, klade na srdce, že už musím zpět do jámy lvové. Ještě mi na poslední týden přidělil funkci vedoucí skupiny. Jsou jiní zájemci, ale on trvá na tom, že právě pro mě to bude užitečné. Nemám pocit, že Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510189
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.