„Milé dítě, tvoje nervy musí být dost rozhozené. Čeho se bojíš?“ „Není mi moc dobře, teto. V noci je tu takové ticho, že mě vyděsí i ten nejmenší zvuk.“ Nastala další přestávka ticha. Bylo už po deváté hodině, když uslyšely, jak se otevřely a zase zavřely zadní dveře. Turlington spěšně vešel do salonu, jako by měl nějaký důvod, proč se chtěl co nejdříve vrátit k dámám. K překvapení obou se náhle posadil do rohu tváří ke zdi a vzal do ruky noviny, aniž by na ně vrhl pohled nebo pronesl jediné slovo. „Je Joseph na faře v bezpečí?“ zeptala se slečna Lavinia. „Jo,“ odpověděl krátkým, nevrlým tónem, stále bez rozhlédnutí. Slečna Lavinia to zkusila znovu. „Slyšel jste pískání, když jste byl venku? Natalii to v tomhle tichu docela vyděsilo.“ Po chvilce mlčení zabručel: „Asi můj pastýř, píská na svého psa.“ Znovu se otočil a ponořil se do novin. Slečna Lavinia pokynula neteři a významně ukázala na Turlingtona. Po jednom neochotném pohledu na něj Natalie unaveně položila hlavu tetě na rameno. „Chce se ti spát, drahoušku?“ zašeptala stará dáma. „Jsem tak neklidná, tetičko – nevím proč,“ zašeptala Natalie. „Dala bych celý svět za to, abych mohla být v Londýně a slyšet, jak kolem projíždějí kočáry a jak si lidé na ulici povídají.“ Turlington náhle upustil noviny. „Co je mezi vámi dvěma za tajemství?“ zavolal hrubě. „O čem si šeptáte?“ „Chceme vás nerušit při čtení, to je všechno,“ řekla chladně slečna Lavinia. „Stalo se něco, co vás rozrušilo, Richarde?“ „Proč si to k čertu myslíte?“ Stará dáma se urazila a dala to najevo tím, že už nic neřekla. Natalie se přitiskla blíž k tetě. Hodiny v tichu pokoje odtikávaly minuty
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510187