98
M A N U E L A
S C H Ö R G H O F E R
•
N E V Ě S T A
Z
K L Á Š T E R A
sebeovládání zachvělo v základech. Polkl. Musel se očima vyhnout jejímu pohledu. „Ano, matko,“ řekl pak. „Co je tedy ten stín, který jsem právě viděla ve tvé tváři, synu?“ Alvaře nic neušlo. „To se vám jistě jen zdálo. Nejspíš stín svíček. Dnes jsem se oženil s nejkrásnější ženou světa, mí rodiče ten sňatek schvalují a mně zbývá už jen zplodit syna, abych splnil všechny své povinnosti.“ „Já tolik doufala, že Melinda pro tebe bude mnohem víc než pouhé plnění povinností,“ poznamenala Alvara smutně. Teď se Wulf už mohl matce podívat přímo do očí. „Ano, je. Náš sňatek je splněním přání. Já jsem si Melindu chtěl vzít.“ Viděl na ní, že ji tak docela nepřesvědčil, nic dalšího už k tomu neřekla. „Nezůstávej s hosty příliš dlouho. Pro ženu, která neví, co ji čeká, bude čekání trápením.“ „Zařídím se podle vaší rady,“ slíbil Wulf. Přesto uplynula ještě dost dlouhá doba, během které Alvara synovi jeho slib ještě jednou připomněla. Pak se Wulf konečně rozloučil a beze spěchu zamířil ke komnatě, kterou bude odteď s Melindou sdílet. Přede dveřmi se zarazil. Zdálo se mu podivné klepat na vlastní dveře, takže se rozhodl to neudělat. Pomalu otevřel a vstoupil. Podle očekávání byla nevěsta vzhůru, ležela na posteli a dívala se na něj. Neřekla nic, Wulf však v jejím pohledu viděl očekávání a rozrušení. Odkašlal si a posadil se na svou stranu lože. Beze slova si stáhl holínky, potom nohavice i košili. Poznenáhlu se otočil. Květiny z Melindina účesu zmizely. Rozpuštěné vlasy jí splývaly kolem ramen a zářily jako věnec z čistého zlata. Wulf polkl. Najednou cítil obavy stejně jako ona. Rozpačitě se díval na vlastní prsty. „Bude to bolet. Jen dnes, pak už ne. Budu opatrný. Kdyby vám…,“ opravil se, „kdyby ti něco bylo nesnesitelné, řekni mi to.“ Jeho žena však nebyla až tak ustrašená, jak předpokládal. Působila spíš jako ovce, která se smířila s tím, že za chvíli bude muset na porážku. Wulf vstal a šel k oknu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510182
99
M A N U E L A
S C H Ö R G H O F E R
•
N E V Ě S T A
Z
K L Á Š T E R A
„Co je?“ zeptala se Melinda za jeho zády. „Nechceš začít?“ Wulf udeřil dlaní do stěny a prudce se otočil. „Já nemohu,“ téměř zakřičel. „Ty tam ležíš, nádherná a odevzdaná, jak na oltáři. Mně je, jako bych se právě chystal hanobit svatou.“ Melinda chápavě kývla a rukou poklepala na lůžko vedle sebe. „To je opravdu velký kompliment, že mě považuješ za tak krásnou a hodnou zbožňování, až se z toho ostýcháš plnit své povinnosti. Děkuji ti za to. Přesto: toto manželství je třeba naplnit.“ Na okamžik se zamyslela. „Něco ti navrhnu,“ pokračovala pak. „Ty se teď položíš ke mně a zavřeš oči. Třeba existuje nějaká žena, s níž by ses neutápěl v uctivosti. Představ si ji a snaž se, abychom to už konečně měli za sebou.“ Wulf odevzdaně pokrčil rameny, vrátil se k loži a ulehl vedle své nevěsty. Zavřel víčka. Okamžitě se mu vybavila ženská tvář, rámovaná hnědými vlasy. Třepotavé světlo svíček ty vlasy zbarvovalo dočervena. Vzhlížely k němu zelené kočičí oči. Plné rty připravené opětovat jeho polibek. Wulf se zavřenýma očima se otočil ke své ženě. Neznal její tělo, neznal ani to druhé. Mohl si představovat, co mu bylo libo. Dopřával si čas, dlouho ji hladil, něžně se dotýkal dokonalé bílé pleti jejích krásně tvarovaných ňader, líbal ji od štíhlého krku až k ústům. Když se jeho rty dotkly jejích, pocítil na prchavý moment jakoby skrz mlhu, že něco není v pořádku. Ten krátký dojem hned na to zmizel, protože ucítil, jak se dvě jemné ruce dotkly jeho boků a stáhly ho dolů. Násilím potlačil nutkání vykřiknout ono jméno, které se mu dralo z úst. Pak se zmocnil těla pod sebou. Uslyšel krátký sten. Počkal, až se tělo pod ním poněkud uvolnilo, aby bolest odezněla. Pohyboval se jemně, něžně a láskyplně. Dýchal čím dál rychleji, až se cele odevzdal tomu intenzivnímu pocitu a dokázal vytěsnit nehybné tělo pod sebou. V jakémsi podivném opojení se ujal své povinnosti, dokud rytmické stahy
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510182
100
M A N U E L A
S C H Ö R G H O F E R
•
N E V Ě S T A
Z
K L Á Š T E R A
v jeho podbřišku nevystřídalo uvolnění. Vzápětí opět ucítil ty ruce, jenže tentokrát se vzpíraly proti jeho ramenům. Zvedl hlavu a otevřel oči. Ještě okamžik trvalo, než se probral ze svého snu, trochu zmateně se díval na Melindu. „Už je to pryč?“ zeptala se. „Jsi hotový?“ Wulf se od ní okamžitě odtrhl a rozpačitě kývl. „Trvá to vždycky tak dlouho?“ ptala se Melinda studeným hlasem. „To záleží,“ řekl Wulf. „Ale dnes to pro tebe bylo poprvé. Chtěl jsem nám oběma dopřát čas.“ „Takže příště to bude rychlejší?“ Wulf cítil, jak se v něm vzmáhá hněv. „Co je to za otázky? Dnes sis to nejspíš moc neužila. Já však doufám, že se to změní, jakmile budu vědět, co máš ráda.“ Jeho žena se posadila a pohrdlivě se na něj podívala. „Snad si vážně nemyslíš, že bych při tomhle kdy mohla pociťovat potěšení? Byla jsem vychována, abych se stala paní na hradě, se vším, co k tomu náleží, tedy i s manželskými povinnostmi. Budu je trpět, protože ti musím darovat děti. Pokud se mnou nebudeš chtít obcovat příliš často, bude to k vydržení. Ať se však hodláš namáhat, jak chceš, nepřinutíš mě v tom vidět nic radostného.“ Wulf téměř neodbytně zatoužil položit Melindě ruce kolem krku a pevně stisknout. Namísto toho se beze slova natáhl po košili na nohavicích a zvedl se. Ve dveřích se ještě jednou ohlédl: „Pak tedy doufám, že co nejdřív počneš dítě, abys mě nemusela snášet déle, než bude třeba.“ Rozmáchle za sebou zabouchl těžké dřevěné dveře, které hlasitě zapadly do zámku. Vzdálená dva dny jízdy odtud ležela Franka ve spacím sále novicek. Chrápání a pravidelné dýchání kolem prozrazovalo, že ostatní dívky kolem ní dávno spaly. Opatrně nahmatala krále z tmavého dřeva, kterého nosila na krku, přivázaného na úzký proužek kůže a pečlivě
Ukázka elektronické knihy