A je tu samozřejmě také Kostelník. Kroužek chlapců a děvčat, který stojí kolem něho, naznačuje, že si už získal také mládež. Jan Páně sedí u varhan, Kostelník učí děti zpívat. „Tisíckrát pozdravujeme Tebe…“ zazní z mladých hrdel právě ve chvíli, kdy do kostela vejde Kantor. Je zamračen, rozhlédne se, neochotně sundá klobouk, nespokojenost mu kouká z očí. To už si ho všiml Kostelník. Dětský sbor pokračuje v písni, ale Kostelník předal vedení Janu Páně. Spěchá ke Kantorovi. „Pochválen pán Ježíš Kristus.“ Kantor nasadí úsměv. „Dobrý den.“ Opět se rozhlédne a promluví: „Vidím, že se tu všechno dává do pořádku. To je správné. Vždycky jsem říkal, že do budoucnosti potřebujeme osvětu a zase…“ zarazí se, honem se opravuje: „Ovšem tím nemyslím nějaké šíření pověr nebo tak něco.“ „Já jsem také proti pověrám,“ řekne vážně Kostelník. „Držím se přísně víry.“ Kantorova tvář se rozjasní; snad překonal rozmrzelost, možná že se v něm probudila sympatie k drobnému Kostelníkovi. Vezme jej mohutnou paží kolem krku a oba – veliký i malý muž – kráčejí zvolna ke dveřím, kudy do chrámu vniká slunce. „Vidím, že si budeme rozumět,“ hovoří Kantor. „Vždyť lidé se mají mít rádi. Víte, na jedné straně já jsem ovšem ateista. Ale na druhé straně – trocha toho náboženství nám tu chybělo. Tříbí se tím city… a já si nedovedu představit budoucnost bez citů. To by snad ani nebyla budoucnost…“ Ale zas přelétne dobráckou tvář stín. Znovu se ozval zpěv dětí, které se už obeznámily s písní, a píseň nyní zazněla v plné kráse. Kantor švihne okem po harmoniu, ovládne se však a elegicky praví: „A potom: ty zpěvy jsou krásné…“ „Ano. Liturgie má kromě hlubokého smyslu i svou poezii,“ přikývne Kostelník. „Ano, poezii…“ najednou Kantor jako by ožil: „Té se držte,
důstojný pane! Myslím – abyste se držel kostela, protože obecní věci, ty zajistím sám.“ „Jsem duchovní, pane učiteli,“ praví Kostelník. „Světské věci mi nepřináleží.“ A zase, ještě naléhavěji, se ozve zpěv. Kantor pohlédne ke kůru: „Zejména děti, pane faráři. Víte, mě vždycky zajímala především budoucnost. Pro tu jsem také stále pracoval. A budoucnost – to jsou děti. S těmi já už si poradím!“ Jsou už téměř u dveří, jenže mezi nimi stojí Soused, který spravoval zpovědnici. Je to zase jen černá silueta, za ním žhne obrovské slunce. „Spasitelný otče!“ osloví Kostelníka nečekaným titulem. Kantorovu tvář přelétne stín. Kostelník laskavě odpoví: „Co si přejete, příteli?“ „Vyzpovídat!“ vyhrkne soused s nádechem zoufalství. A nyní přelétne stín tvář Kostelníkovu. Není to však stín nevole, ale spíše hrůzy. Podobný tomu, jaký ho poznamenal, když ho Babička žádala o poslední pomazání. A začne se vykrucovat: „Obávám se, že zpovědnice ještě není…“ „Já ji spravil!“ skočí mu Soused do řeči. „Spasitelný otče, voni maj tu moc vodpouštět. Voni mně musej dát rozřešení! Já mám svědomí vobtížený strašným hříchem!“ Nedbaje Kantora, který to vše jenom mlčky a s nechutí sleduje, popadne zoufalý kajícník Kostelníka za rukáv a táhne ho ke zpovědnici. Kostelník se nemůže dobře bránit, jenom se slabě vzpírá, jenže to nestačí. Vysoký Soused ho téměř násilím usadí na nové sedátko a sám spěšně přiklekne k mřížce. Ruka svatého Jana na oltáři, kterou Kovář právě vztyčil k nebi a zajistil klínkem, opět klesne. Kostelník se krčí ve zpovědnici, jako by dostával výprask, a slyšíme útržky tajemství: „Voni to v nemocnici vedli jako zánět močovodu… mám tam známýho doktora… Bože můj…“ Tou dobou už si babky v kostele všimly, co se v rohu děje, šuškají si, ohlížejí se po místu duchovní úlevy. Věc neujde
192
193
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510178