Láskou myslím Lásku na celý život. Ale většinu to vždycky nakonec přejde. Později, dřív, hodně brzo. Když odmítla Arnošta poprvé, zahrál scénu hodnou Národního divadla, takže Polly dostala strach a odestlala postel. Já se s ní seznámil, zrovna když vrcholilo druhé odmítací období. Měl jsem tou dobou zrovna příležitost - stejně jako Pollyana - sledovat, jak Lizetě slibně rozkvétá její vlastní Láska k Robertovi, zatímco já, pokud jde o mou náklonnost k té princezně, suším hubu. A právě tou dobou taky Pollyně, z porovnání toho šťastného vztahu, ruply nervy. Karásek nastoupil úplnou odtučňovací kúru, a Polly ze všech sil sháněla rovněž nějakou Lásku. Říkám vám, takové pokusy jsou zoufalé. Když začnete shánět, jste vedle. Protože tyhle věci se samozřejmě shánět nedají. Buď přijdou, nebo nepřijdou. Tragédie je v tom, že většinou nepřijdou. To je přírodní zákon. Malér tenkrát vězel ve skutečnosti, že si Pollynka vyhlídla zrovna mě. Hned jak mě prvně exponovala těma velkýma černýma očima jako ustrašená opička v pralese, řek jsem si: Hele. Hele, povídal jsem později. Hele, řekla potom Lizeta. Jestli se chceš pelešit s Pollyanou, tak mi nelez do kvartýru. Jak už je člověk sobec, když se mu bere to, čemu momentálně přikládá největší důležitost, vysral jsem se na Pollynku během jediné otáčky kolem zemské osy. Sedím zrovna u Lizety v pokoji a mluvím jako Píseň písní, abych si ji uchlácholil, když vtom přilítne Pollynka, oči jako k smrti vyděšený orangutánek, a podává nám dopis. Na mě se nezlobí. Ona po téhle stránce byla vůbec prima holka. V dopise jí Arnošt Karásek oznamuje, že do pátku očekává kladnou odpověď. Jestli ho taková odpověď do pátku do večera do 20. 00 hod. nedojde, nabíjí pistoli. Tak to napsal. Nebyl úplně gramotný. Pollyana: Co já teď Heleď, neříkal Arno, že prodá tu svou bugatku? ptá se Lizeta. Říkal, praví Pollyana. De se, nařídí Lizeta. Po cestě vyloží plán. Já se mám vydávat za nějakého inženýra Cincibuse nebo tak, se zájmem o bugatku, a že se jako v sobotu přijedu na ni do Červenek kouknout. V sobotu, chápete? Když to, zda se Karásek soboty dožije, závisí na Pollyance. Byl jsem pro, zavolali jsme z pošty meziměstskou a za pět minut byl Arno na drátě. Jak slyšel o bugatce, zaplanul zájmem. Vůbec nemluvil jako sebevrah. Svůdně mi líčil akceleraci, rejd a kolik žere na sto kilometrů. Popsal, jak se dostanu do Červenek. Teprve na konci interviewu ho asi něco napadlo, zbystřil sluch a chtěl vědět, kdo mi o tom kaufu řek. Udělal jsem jako poruchu a vypad jsem z budky. Pollyanu jsem ujistil, že se nic nestane. Lizeta pronášela jízlivosti a Polly se uklidnila. A pak, v sobotu ráno, přijde telegram: Přijeď, jsem v nemocnici. A teda, v nemocnici byl. Když nedostal odpověď na svoje ultimátum, střelil se. Mířil prý na srdce, ale jak se mu rozčilením klepala ruka, prostřelil si maso nad loktem. Prostě se do srdce netrefil, ale technicky vzato pokus o sebevraždu proved. Tady to Polly měla. Co mohla dělat; já coby Láska jsem jí nevyšel, tak začla zas s nim. Že ještě z nemocnice bugatku střelil, dověděla se později. Arnošt působil v té době jako vrchní vedoucí nad všema uhelnýma brigádama na Ostravsku a měsíčně měl patnáct tisíc. Ale nebyl škrob. Těch patnáct tisíc měl přesně řečeno prvního. Večer sedal na letadlo do Prahy, a druhého už je obyčejně neměl. Zato my jsme měli kocovinu. Já, Lizetka, Robert, Zetka, kluci z bandu, bratříci Mengele, všichni. A Polly pochopitelně nejvíc. Protože ta s ním, chudák, braní odnášela tělesně. A tak se to táhlo zase asi rok. Bůhví, jestli to už byl zvyk, nebo ještě soucit, nebo dokonce přece jen něco jako cit. Asi nedostatek lepší příležitosti. Ten je na dně skoro všech takzvaných velkých lásek, a my všichni, do posledního obou pohlaví, neděláme nic než kompromisy. Tak říkajíc od kolébky do hrobu. Prostě to stojí za hovno.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510168