Láskou myslím Lásku na celý život. Ale většinu to vždycky nakonec přejde. Později, dřív, hodně brzo. Když odmítla Arnošta poprvé, zahrál scénu hodnou Národního divadla, takže Polly dostala strach a odestlala postel. Já se s ní seznámil, zrovna když vrcholilo druhé odmítací období. Měl jsem tou dobou zrovna příležitost - stejně jako Pollyana - sledovat, jak Lizetě slibně rozkvétá její vlastní Láska k Robertovi, zatímco já, pokud jde o mou náklonnost k té princezně, suším hubu. A právě tou dobou taky Pollyně, z porovnání toho šťastného vztahu, ruply nervy. Karásek nastoupil úplnou odtučňovací kúru, a Polly ze všech sil sháněla rovněž nějakou Lásku. Říkám vám, takové pokusy jsou zoufalé. Když začnete shánět, jste vedle. Protože tyhle věci se samozřejmě shánět nedají. Buď přijdou, nebo nepřijdou. Tragédie je v tom, že většinou nepřijdou. To je přírodní zákon. Malér tenkrát vězel ve skutečnosti, že si Pollynka vyhlídla zrovna mě. Hned jak mě prvně exponovala těma velkýma černýma očima jako ustrašená opička v pralese, řek jsem si: Hele. Hele, povídal jsem později. Hele, řekla potom Lizeta. Jestli se chceš pelešit s Pollyanou, tak mi nelez do kvartýru. Jak už je člověk sobec, když se mu bere to, čemu momentálně přikládá největší důležitost, vysral jsem se na Pollynku během jediné otáčky kolem zemské osy. Sedím zrovna u Lizety v pokoji a mluvím jako Píseň písní, abych si ji uchlácholil, když vtom přilítne Pollynka, oči jako k smrti vyděšený orangutánek, a podává nám dopis. Na mě se nezlobí. Ona po téhle stránce byla vůbec prima holka. V dopise jí Arnošt Karásek oznamuje, že do pátku očekává kladnou odpověď. Jestli ho taková odpověď do pátku do večera do 20. 00 hod. nedojde, nabíjí pistoli. Tak to napsal. Nebyl úplně gramotný. Pollyana: Co já teď Heleď, neříkal Arno, že prodá tu svou bugatku? ptá se Lizeta. Říkal, praví Pollyana. De se, nařídí Lizeta. Po cestě vyloží plán. Já se mám vydávat za nějakého inženýra Cincibuse nebo tak, se zájmem o bugatku, a že se jako v sobotu přijedu na ni do Červenek kouknout. V sobotu, chápete? Když to, zda se Karásek soboty dožije, závisí na Pollyance. Byl jsem pro, zavolali jsme z pošty meziměstskou a za pět minut byl Arno na drátě. Jak slyšel o bugatce, zaplanul zájmem. Vůbec nemluvil jako sebevrah. Svůdně mi líčil akceleraci, rejd a kolik žere na sto kilometrů. Popsal, jak se dostanu do Červenek. Teprve na konci interviewu ho asi něco napadlo, zbystřil sluch a chtěl vědět, kdo mi o tom kaufu řek. Udělal jsem jako poruchu a vypad jsem z budky. Pollyanu jsem ujistil, že se nic nestane. Lizeta pronášela jízlivosti a Polly se uklidnila. A pak, v sobotu ráno, přijde telegram: Přijeď, jsem v nemocnici. A teda, v nemocnici byl. Když nedostal odpověď na svoje ultimátum, střelil se. Mířil prý na srdce, ale jak se mu rozčilením klepala ruka, prostřelil si maso nad loktem. Prostě se do srdce netrefil, ale technicky vzato pokus o sebevraždu proved. Tady to Polly měla. Co mohla dělat; já coby Láska jsem jí nevyšel, tak začla zas s nim. Že ještě z nemocnice bugatku střelil, dověděla se později. Arnošt působil v té době jako vrchní vedoucí nad všema uhelnýma brigádama na Ostravsku a měsíčně měl patnáct tisíc. Ale nebyl škrob. Těch patnáct tisíc měl přesně řečeno prvního. Večer sedal na letadlo do Prahy, a druhého už je obyčejně neměl. Zato my jsme měli kocovinu. Já, Lizetka, Robert, Zetka, kluci z bandu, bratříci Mengele, všichni. A Polly pochopitelně nejvíc. Protože ta s ním, chudák, braní odnášela tělesně. A tak se to táhlo zase asi rok. Bůhví, jestli to už byl zvyk, nebo ještě soucit, nebo dokonce přece jen něco jako cit. Asi nedostatek lepší příležitosti. Ten je na dně skoro všech takzvaných velkých lásek, a my všichni, do posledního obou pohlaví, neděláme nic než kompromisy. Tak říkajíc od kolébky do hrobu. Prostě to stojí za hovno.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510168
Promiňte. Promiňte, dámy. Chodila s ním v tom přeneseném slova smyslu a občas jsme pořádali mejdany. Třeba u bratří Mengele, Teodora a Kiliána, těch šílenců, kteří se vyhýbali práci a živili se prodejem pornografických fotografií, co si je sami vyráběli a spolu s Kiliánovou dívkou Vráťou k nim i pózovali. Jenže co vy víte, dámy. Co vy víte o tom, jakou mají věci váhu, jakou mají nesnesitelnou váhu. Houby víte. Ale abych vám do dopověděl. Po období trpělivosti to zas na Polly sedlo. Zatoužila opět po tzv. vlastním životě, tj. po Lásce. Každý jsme občas trochu mešuge. Každý čas od času provede nějakou hloupost. A začala hned na dvou místech, s nějakým Karlem, který byl komunista, a s nějakým Radoslavem, který studoval medicínu. Jo - Polly chodila na architekturu. Nejdřív Arno dělal divy. Opice, scény pod oknem, výtržnosti atd. Potom to nakonec vzal jako status quo a smířil se s dvojicí kolegů. Utvořili triumvirát. Co vy víte. Ale jednoho dne to na Polly prasklo. Arnošt se přihnal k Lizetě, kravatu uzlem na zádech, oči jak krvavé měsíce, zuby vyceněné. Instinktivně jsem si přesed ke dveřím, maje, jak víte, s Polly taky špatné svědomí. A s prchlivci, jako je Arno, člověk neví. Strašné, ta svině, boha jeho! naříkal Arno po italském způsobu. Po chvíli se ukázalo, že Pollynu podrobil tělesné prohlídce a zjistil strašnou věc. V partiích okolo krku měla sedm krevních podlitinek, kterým se technicky říkává cucflek. Promiňte mi to naturalistické slovo. Jiné snad neexistuje. Dva pocházely od něho. Ty si pamatoval. Dva měla podle vlastního doznání od Radoslava, jeden od Karla. Dva a dva plus jeden dělá pět. Ale ona jich měla sedm. Od koho má ty dva zbývající? To nevěděla. Spatně si je spočítala, netušila totiž, kolik jich na sobě nosí, zapletla se a Arno ji měl v hrsti. Naléhal, škemral, poroučel a nakonec ji seřezal opaskem. Pak se přiznala. Nějaký Jan Zábrana, Praha XVI, Na Březince 13. Ta drzost, ke všemu bydlel ve stejné ulici, jako byl Arnoštův pražský kvartýr A byl to studující architektury. Tedy kolega. Sedíme zase u Lizetky, jenom já a ona (Robert mimo Prahu), zrovna po neúspěšném pokusu o svod z mé strany, namíchnut do hloubi duše. Je mi na sebevraždu. Vtom zvoní. Arnošt. Vpotácí se v esterházy saku s vepřovicovou aktovkou, pokoj hned zamlží alkoholickým výparem. A dá se do řvaní. Tj. brečí. Lizetka se dá do utěšování, najednou se Arno vzchopí a začne řvát. Tj. křičet. A že prý dnes se ukáže, a jestli je to pravda, zastřelí Polly i toho chlapa plus sebe. A co? Vyšlo najevo, že si na toho kandidáta architektury došel a velice se u něho rozběsnil ohledně svých majetnických, eventuálně podílnických nároků na Pollyanu. Ale chlápek to přijal klidně. On prý nic, to všechno Pollyana. On se chová naprosto pasívně. Veškerá aktivita se vyvíjí ze strany děvčete. Nabízí důkaz. Dnes večer se jde k Pollyaně učit. To je záminka na adresu Pollyaniných rodičů, aby mohl přijít na návštěvu: Nechá rozsvíceno, okno pokoje, které vede do zahrady, se nikdy nezatahuje. Arno si může vylézt na hrušku před oknem a přesvědčit se sám, kdo. V tom bodě Arno vstal, setřásl Lizetu a vytáhl z aktovky prasáckou německou parabelu, klap odjištěním a začal s ní mávat a hulákat. Dnes prý jim to ukáže. Všem. Všem! A díval se přitom na mě. Sebevražda mě rychle přešla, pošoupl jsem se na gauči blíž ke dveřím. Pak Arno vytáh z aktovky leicu a švýcarské hodinky. Nechá to tady. Kdyby se s ním něco stalo, patří to prý Lizetě. Za všechno. Potom pateticky vykročil ze dveří. Bavili jsme se s Lizetou, jak to dopadne. Věci jsme si rozdělili.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510168
Lizeta si měla nechat leicu, já švýcarské hodinky. Venku se dalo do deště. Za chvíli nebe úplně přestalo šetřit s vodou. Hodiny se sunuly, až se odsunuly na dvě v noci. Liják za okny hučel a hučel. Ve dvě a pět minut se Arno vrátil. Lizetka měla po leice. Já po švýcarských hodinkách. Jako kdyby si přes esterházy ohoz oblík ještě jeden ohoz z bláta. Jednu tvář větší, zato jedno oko menší. Ano. Vylez si na hrušeň a koukal. Viděl zrovna na kanape. Chlápek přišel, natáh se, dal ruce za hlavu. Polly hup na něj, a už ho líbá, hladí, krátce nemravně se na něm chová. Arnem zalomcoval vztek, a jak s ním lomcoval, zlomila se pod ním větev. Spad s rachotem na zem a v osvětleném okně se objevil chlápek. Tak co? Viděl ste? Mám pravdu, nebo ne? Arno po něm skočil a strh ho z okna do zahrady. Vyměnili si několik ran, pak přiběhla Polly a Arno jí dal přes hubu. Architekt se pustil do smíchu. Dostal přes hubu od Pollyany a odešel. No ale teď je všechno v pořádku, Arnošt se s Pollyanou udobřili. Tak spolu začali zas. Arno nosil v zlaté piksličce na krku kadeř, která však nepocházela z Pollyančiny černé hlavy, a fotografoval ji leicou v novorozeneckém úboru. Ty fotky nám ukazoval, Lizeta si je od něho vypůjčovala a ukazovala je dál. Potom dostala Pollyana dopis. Stručný. Poly, proboha přijeď, Tvůj A., t. č. okresní věznice Ostrava. Ani jméno napsat neuměl. Přesto Polly přijela, a přijela zpátky. Arno bručel pro znásilnění nezletilé dívky, které u ní mělo za následek těžký nervový otřes a lehké ublížení na těle, u něho ztrátu jednoho zubu, co mu ho vyrazil esenbé, když ho zbavovali svobody a jemu byla příliš drahá, tak se jí nechtěl vzdát bez boje. Dívku odvezli do blázince. To vše v podroušeném stavu. Pollyana se vzácnou ženskou zapomnětlivostí prohlásila, že tímhle to mezi nima končí. To ať si prý Arno přísahá ohledně silného milostného citu do aleluja, ona se od něj podvádět nenechá. Karel, Radoslav, ten architekt, to nic. Já už vůbec nic. Ale to měla z Lizety. Jak začne chlap s jinou, přes palubu! bylo její heslo. Náhodou se Pollyance hodilo. A nechala Arna v tom. Jenže ho v tom nenechala minulost, zásluhy, dosavadní bezúhonnost a to, že jinak byl dobrý soudruh. Za čtrnáct dní byl podmínečně venku. Hned se ožral. Přilétl do Prahy a podnikl scénu, avšak Polly se neoblomila. Ze zoufalství si narazil nějakou Boženu, manželku redaktora. A hned velká láska. Arnovi to šlo jedna radost. Boženě samozřejmě taky. Ihned opustila manžela, rovněž tak děti, a nakvartýrovala se k milému. Byla to silnější panička, a mluvila, jako kdyby se jí to netýkalo. Arno ji přitáh k Lizetě a ona nám stylem referátu o mezinárodních událostech vyložila, jak zlikvidovala své manželství. Nejdřív prý se muž vztekal, ale protože ona zůstala klidná, uklidnil se taky. Potom prý zaprosil, Bóžo, než odejdeš, lehni si ještě tady na gauč, trošku se odstroj, ještě než navždycky odejdeš, si za… Neváhala říct i ty tři tečky. A tak si lehla, tohle jediné prý konec konců mezi nima vždycky klapalo, sundala si šaty a postříkala se voňavkou. Muž se vrátil z kuchyně, něco nes za zádama, a když přišel až k ní, tak to vytáh a byl to bejkovec a on ji tím bejkovcem seřezal na nahou zadnici. Tohle vypravovala. Jedla přitom Lizetiny chlebíčky jeden za druhým. Majetek si prý rozdělili. Zjistila, že jí lupenkou jemně nařízl obě lyže, aby si v zimě při lyžování nabila. Arno seděl, čas od času Boženku pohladil po okrouhlých přednostech, a byl nějaký zamyšlený. Když si k němu do úsporné garsoniéry Na Březince 16 nastěhovala šatník, zbourali zábradlí. Zkusil jsem si představit Arnovu garsoniérku, Boženčin šatník a Boženku, a nevešlo se mi to do představy. Bylo to větší. Arno se málem nalíz. Do příští soboty si uhnal v Ostravě gonorrheu a v sobotu večer Boženku nakazil. Ale Bernard jim opatřil penicilín, takže je nezaregistrovali v PN. Ach, Bernard, ten kleptoman, co s Iwainem u Geraldinky odcizili ty dva tisíce. Ten samý. Zaměstnávali ho v penicilínce. A dnes - studuje. Ano. Závod ho vyslal na biochemii. Penicilín jim píchal jeden lékař za větší menší úplatek. Ovšem velká láska se tím rozbila. Nebo co to bylo.
Ukázka elektronické knihy