jen chaboučká náplast na hořkou ránu, kterou nám přivodil nesnesitelný fakt jejich existence. Ovšem poté co jsem se odstěhoval do Itálie, se můj postoj vůči turistům změnil. Zejména kvůli tomu, že sám jsem v Itálii už turistou nebyl. Ani dříve jsem samozřejmě nebyl turista, všechno jenom to ne, byl jsem nanejvýš cestovatel, ale ani tím jsem teď skutečně nebyl. Měl jsem klíče od domu, mluvil jsem zdejším jazykem a na ulici mě zdravili místní živnostníci a přátelé. Dle libosti jsem někdy ještě v podpaží svíral místní plátek. Když u pultu v mém oblíbeném baru čekali turisté ve frontě, až na ně přijde řada, aby si mohli objednat, hned od vchodu jsem plynulou italštinou nad jejich hlavami zahalekal svou objednávku a ani jsem si kvůli tomu nemusel sundávat sluneční brýle. A zatímco oni stále ještě váhali, jestli mají protestovat, já už jsem žertoval s barmanem, kterého jsem znal jménem. Byl jsem místní, o tom nemohlo být pochyb. Jelikož tedy už nehrozilo, že by si mě někdo mohl splést s turistou, přestali mi turisté vadit. Nemusel jsem se dále obávat, že mi budou de facto nastavovat zrcadlo, a nemusel jsem s nimi soupeřit o to, kdo dané místo objeví jako první, a bude mít tudíž větší právo si ho užívat. Zábor teritoria a závod o to, koho místní obyvatelé spíše přijmou, jsem už dávno na celé čáře vyhrál. Mohl jsem turisty pozorovat s vlídným shovívavým úsměvem, což mě bavilo. Připomínali mi, z jaké dálky jsem přišel, čeho jsem dosáhl a kudy jinudy se můj život býval mohl ubírat. S tím se pojila i hrdost, že žiju ve městě, které navštěvují mraky turistů z celého světa. Fakt, že mnohým stálo za to cestovat tisíce kilometrů, aby na vlastní oči viděli světoznámou krásu mého bydliště, mě naplňoval uspokojením, utvrzoval
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510152
mě ve správnosti mé volby a přiváděl mě na myšlenku, že celkem vzato si v životě nestojím zas tak špatně. Rád jsem si pohrával s představou, že mi turisté závidí. Každý, kdo navštíví město jako tohle, koketuje s myšlenkou, že se do něj přestěhuje, a zatímco většina ten sen z nedostatku odvahy a kvůli praktickým záležitostem nikdy neuskuteční, já jsem si ho splnil. A zatímco oni po několika nezapomenutelných dnech se zlomeným srdcem nemohli jinak než se vydat na zpáteční cestu do svých zmoklých developerských satelitů s myčkami aut a nákladními bicykly zaparkovanými před místní samoobsluhou, já jsem se na rušném plese života dál promenádoval ve zlatavém světle večerního slunce mezi prastarými palazzi, kde mě vítali jako přítele. La dolce vita italiana, z něhož tito turisté nasáli doušek, než se opilí lítostí obrátili na cestu domů ke svým povinnostem a omezením, představoval vanu plnou šampaňského, do níž jsem se já nořil každý den. Museli mi závidět, jak jinak. A proto jsem jejich přítomnost oceňoval, poněvadž můj záviděníhodný status potřeboval publikum. V tomto ohledu jsem téměř litoval, že jsem se do zdejší společnosti začlenil tak dobře, že turisté ve mně už neviděli bývalého outsidera, jemuž se podařilo vydobýt si pozici ve městě, které v jejich očích představovalo nedosažitelný ideál. V Janově byl tento sebedestrukční efekt úspěchu kompenzován skutečností, že mě tam s jistou pravidelností poznávali nizozemští turisté, kteří četli můj román o tomto městě a kteří se tam vypravili právě proto, aby mohli bloudit v reálných kulisách mé fikce. Ti věděli, odkud jsem vzešel a čeho jsem dosáhl. Tváře jim bledly závistí. V Benátkách jsem se takového potěšení zatím nenadál. Nizozemští turisté mě nepoznávali. Možná ode mě nic nečetli nebo možná nečekali, že na
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510152
mě v Benátkách natrefí. To ještě přijde, myslel jsem si tehdy, protože budu psát i o Benátkách, ale prozatím jsem si musel vystačit s vědomím, že mě považují za Itala, aniž jim dochází, kolik úsilí mě to stálo.
3 V těch dnech jsem se hodně procházel. Ve všední dny jsem vstával v půl deváté spolu s Clio, abych s ní posnídal v Ginově baru pod naším bytem, a na desátou jsem ji doprovodil do práce v Gallerie del Seicento. V jednu hodinu jsem ji pokaždé vyzvedl a šli jsme na oběd, který trval do půl třetí, a v půl osmé jsem ji vyzvedl znovu s vidinou večera plného dobrodružství. Zatímco Clio pracovala, já jsem psal a procházel se. Považoval jsem za svou povinnost a zároveň potěšení seznámit se s Benátkami co nejrychleji a nejdetailněji. Navíc jsem musel podnikat dlouhé pěší túry za každodenními nákupy. Autentická benátská karnevalová maska vyrobená v Číně se dala pořídit na každém rohu, ale obchody s banálními výrobky jako jogurt, prostředek na mytí nádobí a rajčata aby člověk pohledal. Pro některé zboží jsem musel jezdit až do pevninského Mestre. Během procházek jsem pozoroval turisty — jednak abych se pobavil a také proto, že jiný druh lidí se v podstatě pozorovat nedal, jelikož se tam ani žádní jiní lidé nevyskytovali. Podobně jako si výtvarník črtá skici pitoreskních postav vysedávajících v baru, já si do bločku zapisoval stručné dojmy z turistů, jež jsem potkával na svých výpravách. Soustředil jsem se přitom na krajany a snažil se je rozdělit do několika standardních typů. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych svou typografii turistů mohl prodat nějakému nizozemské-
102 Ukázka elektronické knihy