jen chaboučká náplast na hořkou ránu, kterou nám přivodil nesnesitelný fakt jejich existence. Ovšem poté co jsem se odstěhoval do Itálie, se můj postoj vůči turistům změnil. Zejména kvůli tomu, že sám jsem v Itálii už turistou nebyl. Ani dříve jsem samozřejmě nebyl turista, všechno jenom to ne, byl jsem nanejvýš cestovatel, ale ani tím jsem teď skutečně nebyl. Měl jsem klíče od domu, mluvil jsem zdejším jazykem a na ulici mě zdravili místní živnostníci a přátelé. Dle libosti jsem někdy ještě v podpaží svíral místní plátek. Když u pultu v mém oblíbeném baru čekali turisté ve frontě, až na ně přijde řada, aby si mohli objednat, hned od vchodu jsem plynulou italštinou nad jejich hlavami zahalekal svou objednávku a ani jsem si kvůli tomu nemusel sundávat sluneční brýle. A zatímco oni stále ještě váhali, jestli mají protestovat, já už jsem žertoval s barmanem, kterého jsem znal jménem. Byl jsem místní, o tom nemohlo být pochyb. Jelikož tedy už nehrozilo, že by si mě někdo mohl splést s turistou, přestali mi turisté vadit. Nemusel jsem se dále obávat, že mi budou de facto nastavovat zrcadlo, a nemusel jsem s nimi soupeřit o to, kdo dané místo objeví jako první, a bude mít tudíž větší právo si ho užívat. Zábor teritoria a závod o to, koho místní obyvatelé spíše přijmou, jsem už dávno na celé čáře vyhrál. Mohl jsem turisty pozorovat s vlídným shovívavým úsměvem, což mě bavilo. Připomínali mi, z jaké dálky jsem přišel, čeho jsem dosáhl a kudy jinudy se můj život býval mohl ubírat. S tím se pojila i hrdost, že žiju ve městě, které navštěvují mraky turistů z celého světa. Fakt, že mnohým stálo za to cestovat tisíce kilometrů, aby na vlastní oči viděli světoznámou krásu mého bydliště, mě naplňoval uspokojením, utvrzoval
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS510152