Zbytky Karelanova orientačního sebevědomí se hroutily. „Lieksa? My jsme u Lieksy?“ zopakoval udiveně a upřel zrak do dáli. Ze zamyšlení jej vyvedl opět zvědavý klučina. „Můžu se taky na něco zeptat?“ Jaakko, vděčný za velecennou informaci, byť ne právě potěšující, ochotně přikývl. „Jistě.“ „Jak to, že nejste na frontě? Můj brácha je starý jako vy a odvedli ho před dvěma týdny.“ Šišlavý hlásek si žádal jasné vysvětlení. Vyplašený Jaakko tišil ukazovákem před ústy nebezpečné Juusovy řeči na minimum. „Já tam teprve pojedu.“ Jeho šepot nemohla Seija slyšet. Ta zatím všemožně upozorňovala na svou opomíjenou přítomnost. Její nervozity si Jaakko všímal velice pozorně. Proto rozhovor zbytečně neprodlužoval a s klučinou se rozloučil. „Já už budu muset jít.“ Hošík, tvář jako zkušený štramák, se lehce pousmál. „Slyším.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509624
Jaakko se otočil a pospíchal za Seijou, v půli cesty se ale zastavil a ohlédl zpět na špunta. „Jo, Juuso, nechtěl bys ježka?“ „Ježka? Jak je starý?“ Karelan znejistěl. Ztěžka se rozpomínal, kdy naposledy vyklízel batoh. Zbytečně, malý mluvka byl rozhodnut. „Mám dost starostí se slepicemi, další zvíře bych neuživil.“ „Co se dá dělat,“ vzdychl Jaakko, načež konečně dokráčel ke své milované. „Mějte se!“ křikl klučina ještě z dálky. „Ty taky, Juuso!“ Jen co se Karelané vzdálili mimo chlapcův doslech, přišlo neodvratné – Seijin výslech. „O čem jste se to bavili?“ Zvědavost z jejího hlasu přímo čpěla. Jaakko chladně pohlédl na tazatelku. „O nejvhodnější době pro setbu hrachu,“ odvětil a povolil mimické svalstvo. „On tvrdil, že je to únor.“ Děvče provokatéra v náznaku uhodilo do břicha. „Tak ty nedáš pokoj!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509624
Uřícený ciferník kratičkého dne nelítostně pádil vpřed, lehkovážně potíraje nedostatkové světlé hodiny mnohem rychleji než jejich tmavé konkurentky. S převzetím vlády druhými z nich uvolil Jaakko k rozbití tábora. Zaběhnutá rutina předvedla své schopnosti a do patnácti minut přeměnila panenskou mýtinku v luxusní dvoulůžkový pokoj s otevřeným krbem. Po skromné večeři prohodili ušlí Karelané několik milých slov, Seiju ale brzy přemohla únava a děvče se jí ochotně poddalo. Před půlnocí ale plytký spánek narušil známý hlas z těsné blízkosti. Procitnuvší spáčka neochotně zvedla víčka a dala tak zalepeným očím nahlédnout jednolitou nebeskou čerň, prostou jediného střípku stříbra. Pak její zornice sklouzly k pevné zemi. Vedle stále silně plápolal večerní oheň, vydatně přiživovaný větvovím a klacíky z malé hromádky na jeho okraji. Ryšavý zásobovatel seděl na batohu a svou pozornost střídavě upíral k plamenům a rozevřené pravé dlani, podpírající cosi tmavého.
Ukázka elektronické knihy