Zbytky Karelanova orientačního sebevědomí se hroutily. „Lieksa? My jsme u Lieksy?“ zopakoval udiveně a upřel zrak do dáli. Ze zamyšlení jej vyvedl opět zvědavý klučina. „Můžu se taky na něco zeptat?“ Jaakko, vděčný za velecennou informaci, byť ne právě potěšující, ochotně přikývl. „Jistě.“ „Jak to, že nejste na frontě? Můj brácha je starý jako vy a odvedli ho před dvěma týdny.“ Šišlavý hlásek si žádal jasné vysvětlení. Vyplašený Jaakko tišil ukazovákem před ústy nebezpečné Juusovy řeči na minimum. „Já tam teprve pojedu.“ Jeho šepot nemohla Seija slyšet. Ta zatím všemožně upozorňovala na svou opomíjenou přítomnost. Její nervozity si Jaakko všímal velice pozorně. Proto rozhovor zbytečně neprodlužoval a s klučinou se rozloučil. „Já už budu muset jít.“ Hošík, tvář jako zkušený štramák, se lehce pousmál. „Slyším.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509624