„To teda sakra měl.“ Chvilku mlčky seděli. Alence leželo na srdci ještě dost věcí, ale nechtěla Arnošta plašit, obecně nevěděla, jak na něj; většinou její snaha měla asi takový efekt, jako když sestřička na pediatrii odvádí kojencovu pozornost od koňské dávky injekce proti vzteklině erárním maňáskem s logem Všeobecné zdravotní pojišťovny. „Arno, já se nechci hádat. Mně to tehdy jenom dost překvapilo, nebo spíš šokovalo, jak to vidíš, jak jsi to viděl a cítil, všechny ty… věci… Máš na to samozřejmě právo, psát si, co chceš. A já to respektuju. Mám už jenom tebe. Uvědomuješ si to? Staňa je skvělej chlap, ale je to vlastně cizí člověk. Chtěla bych, abychom se vídali víc. Nic o tobě nevím.“ No a už to bylo Arnoštovi samozřejmě líto. Proč musí pořád vůči ní držet nějakou pozici, vlastně ani pořádně nevěděl jakou. Věděl jen, že ji musí držet. Tvářil se teď už daleko smířlivěji. „Tak si udělejte výlet do Prahy.“ Alenka teatrálně rozhodila rukama. „Zase ti uklidit a vyprat? S tím nemám problém. Ale — a promiň, budu se opakovat — to mně přišlo strašně smutný, vidět, jak žiješ. Objednals placky, který dovezli jako pro nějakou cizí návštěvu, což já nepo chopím!“ Arnošt se chytil za hlavu. „Panebože, Ali, tak já příště potáhnu na malým plameni už od předchozího rána guláš, jestli ti to pomůže se u mě doma cítit jako doma! Co je špatnýho na 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509623