„To teda sakra měl.“ Chvilku mlčky seděli. Alence leželo na srdci ještě dost věcí, ale nechtěla Arnošta plašit, obecně nevěděla, jak na něj; většinou její snaha měla asi takový efekt, jako když sestřička na pediatrii odvádí kojencovu pozornost od koňské dávky injekce proti vzteklině erárním maňáskem s logem Všeobecné zdravotní pojišťovny. „Arno, já se nechci hádat. Mně to tehdy jenom dost překvapilo, nebo spíš šokovalo, jak to vidíš, jak jsi to viděl a cítil, všechny ty… věci… Máš na to samozřejmě právo, psát si, co chceš. A já to respektuju. Mám už jenom tebe. Uvědomuješ si to? Staňa je skvělej chlap, ale je to vlastně cizí člověk. Chtěla bych, abychom se vídali víc. Nic o tobě nevím.“ No a už to bylo Arnoštovi samozřejmě líto. Proč musí pořád vůči ní držet nějakou pozici, vlastně ani pořádně nevěděl jakou. Věděl jen, že ji musí držet. Tvářil se teď už daleko smířlivěji. „Tak si udělejte výlet do Prahy.“ Alenka teatrálně rozhodila rukama. „Zase ti uklidit a vyprat? S tím nemám problém. Ale — a promiň, budu se opakovat — to mně přišlo strašně smutný, vidět, jak žiješ. Objednals placky, který dovezli jako pro nějakou cizí návštěvu, což já nepo chopím!“ Arnošt se chytil za hlavu. „Panebože, Ali, tak já příště potáhnu na malým plameni už od předchozího rána guláš, jestli ti to pomůže se u mě doma cítit jako doma! Co je špatnýho na 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509623
mexický kuchyni? V tom podniku dělají nejlepší burrita ve městě! Lidi chodí taky do restaurací na jídlo a někteří z nich, řekl bych, to považujou za ještě slavnostnější okamžik, než se doma nacpat řízkem s bramborovým salátem…“ „Tady přece nejde o vaření. Tady jde o to, že je to strašně smutný, ten tvůj domov. Domov prostě není jen místo, kde si můžeš nabít telefon a kde teče teplá voda. Z toho bytu na mě jde smutek! Promiň, ale je to tak.“ Alenka čekala, že bude Arnošt reagovat, že se bude jako vždycky bránit a hádat, ale on mlčel. Ano, ta poslední Alenčina návštěva u něj v Praze byla tristní. Dlouho se na něj se Staňou nemohli dozvonit a on jim otevřel úplně dezorientovaný, a hlavně nahý v domnění, že to je dotěrný pošťák, kterého někdo pustil do domu a kterému jen něco volnou rukou, jež před tělem nepřidržuje dveře, podškrábne. Vykoukl na ně tedy jen Arnoštův opuchlý obličej, v němž se místo úsměvu, se kterým se sluší vítat zvané hosty, rozhostilo nepo kryté zděšení — proboha, to už je dneska? Budu muset fungovat, a ono to nepůjde! Nebyla energie ani na žoviální pokřikování a vtípky. Arnošt přes sebe přehodil nějaké hadry a pozval je dál. To i Staňa, který je ze své profese zvyklý na ledacos, mírně ztratil nadhled, protože podle oblečení na zemi se dala přesně vysledovat Arnoštova trajektorie, jak se asi v noci, nebo ve dne, kdoví kdy dorazil domů, pokoušel ty věci ze sebe dostat dolů. Zrcadlo bylo rozbité a v bytě puch dlouho 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509623
nevyneseného odpadkového koše a alkoholových výparů. Arnošt zvládl jen sedět s hlavou v dlaních a modlil se, aby už odešli na koncert Joea Cockera, nebo na jakého dědka to do Prahy přijeli. Nezvládal se ani pořádně omluvit, to až druhý den, kdy ho probudilo Alenčino drhnutí sporáku cifem. Dárek, který přivezli pro Sylvii k narozeninám, si zase odvezli zpátky domů. Všichni věděli, že je v té ozdobné tašce, ale nikdo to nekomentoval. Nikdo nekomentoval ani to, že tam Sylvie není. Alenka se jen v lepší chvilce, když Staňa pokuřoval na balkoně, zeptala: „Sylvie už tu nebydlí?“ „Ne,“ odpověděl Arnošt. A tím to bylo vyřízeno. Tomu nepříjemnému nedorozumění s dárkem se dalo prostě předejít, kdyby Arnošt sestru informoval dřív. Padlo by zhruba stejně slov. A ona by nemusela hledat chvilku, kdy se na to může zeptat. A hlavně, mohli přece klidně přespat v hotelu! Teď v kuchyni Alenka viděla v tom Arnoštově mlčení naději, že se něco láme, nebo brzo zlomí. Naklonila se k němu. „Arno, jestli budeš chtít, tak za tebou ráda přijedu, rozumíš?“ Arnošt kývl. „Rozumím a máš pravdu, Alenko — nejezdi.“
100
Ukázka elektronické knihy