Orso — s tváří zelenou od mořské nemoci — se poradil se svým mechanickým chronometrem. „Je po osmé večer,“ odpo věděl. „Jak moc po osmé?“ „Nevím, ten zkrunděnej bazmek je primitivní až hrůza. Řekl bych asi tak půl deváté.“ Gregor pochmurně přikývl. Pak zahájil průzkum. Křižoval s loďkou sem a tam, kličkoval větrem a vodou s lad ností, jakou by Sancie obdivovala, kdyby v té bárce neseděla s ním. Ona i Orso se vyzvraceli přes bok člunu, jednou a podru hé, potom to přestali počítat. „Snažím se propátrat co největší plochu,“ vysvětloval Gregor. „Nesmíme dopustit, aby nám ta loď proklouzla.“ „Jak to, že vůbec něco vidíš?“ křikl Orso. „Umění postřehnout loď ve tmě,“ pravil Gregor, „spočívá v ro zeznávání světel, siluet a obrysů na obzoru. A zahlédnout galeo nu by mělo být poměrně jednoduché, protože bude mimořádně veli… Ech. Hm.“ Naklonil se kupředu. Berenika se zvedla. „Copak?“ Gregor vytáhl polní dalekohled a zadíval se na obzor. „Už ji asi… vidím.“ Sancie se odtrhla od boku bárky. „Víš to jistě?“ „Naprosto,“ potvrdil. V jeho slovech zazníval klid, který jí lezl na nervy. Podal skládací dalekohled Berenice, štrachající se za ním do kabiny. Jakmile se podívala do monokuláru, zalapala po dechu. „Já… já zírám…“ Sancie už se potácela směrem k nim, když vtom jí došlo, že dalekohled vůbec nepotřebuje, a zastavila se. Na obzoru sedělo cosi velkého a hranatého. Nebyla si jistá, jak je to daleko… ale tušila, že hodně. Vypadalo to jako obří dře věný trojúhelník trčící z obzoru, velký jako dva, ne‑li tři městské bloky. Zcela zjevně, nepopiratelně se jednalo o něco, co nemělo 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509620