„Neříkal jsem to?“ obrátil se král vítězoslavně k princeznám. „Další emisař, co ve své vlasti pohořel, a tak se vydal kolonizovat, v jeho slovníku civilizovat, okolní kraje.“ „Neodpověděl jste mi, pane králi.“ „Samozřejmě, že vím vše. Jinak bych ho nemohl ani řídit.“ „A kdo vás informuje?“ „Úředníci a policie. Ty za to platím.“ „A že lid robotný umírá hladem, vám nevadí?“ „V mém království nikdo nouzí netrpí, natož aby na ni umíral. Úředníci vše propočetli, tabulky zavedli, doktoři je schválili…“ „Tak tabulky…“ „Ano, na vše jsou tabulky a normy. A tohle, co vidíte přede mnou, je jen ubohý zbytek z toho obrovského bohatství, které rozdávám lidem, nevím tedy, na co by si mohli stěžovat.“ „A kdy jste byl, smím-li se zeptat, pane králi, mezi prostým lidem, abyste se přesvědčil, jak se jim daří, či lépe řečeno, nedaří?“ „Třeba včera, cizinče, šel jsem se projít po královské zahradě, aby mi trochu…, abych si odpočinul od té své těžké a odpovědné práce a pozdravil se se svými poddanými.“ „Potkal jste někoho?“ „Ano, zahradníka, štolbu a stráž. A nikdo z nich si na nic nestěžoval. Naopak, uctivě a radostně mě vítali. Z jejich chování jsem nabyl dojmu, aniž bych se chtěl chválit, že ke mně chovají lásku a úctu.“ „A byl jste pod hradem?“ „Co bych tam, proboha, dělal? Taková dálka a ten kopec!“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509573
„Já jsem si to myslel.“ „Svým úředníkům věřím, jsou to študovaní a vzdělaní lidé.“ „A vy byste, pane králi, byl schopen žít denně o krajíci chleba?“ „Tak dost!“ král udeřil pěstí do stolu, „přišel jste snad, abyste mě a mé podřízené urážel?“ „Ne, to ne. Jen chci pomoci těm živořícím chudákům a vám otevřít oči. Vy snad nechcete, aby se ve vašem království žilo všem spokojeně a šťastně?“ „A ve vašem státě, ze kterého přicházíte, se žije všem spokojeně?“ „To samozřejmě nemohu tvrdit, ale…“ „Tak jak se odvažuješ přijít sem a kritizovat nás za naše, podle tvého názoru, nedostatky? Proč se tedy nesnažíš, místo toho, aby ses pletl do cizích věcí, vybudovat Ráj ve své vlastní zemi? Až se ti to podaří, tak klidně přijď a my tě rádi budeme následovat, ale do té doby drž hubu! Ono je vždycky snazší řešit cizí problémy než vlastní, co?“ „Ale, tatínku,“ princezna se mile podívala na Poutníka, „nebuď na něho tak zlý, on to myslí dobře. Co by nám to udělalo, kdybychom se rozdělili s ostatními. Vždyť tolik jídla sami nemůžeme v životě sníst.“ „Dceruško, tvoje dobrota tě šlechtí, ale k vladaření se vůbec nehodí. A já to dělám jen kvůli jejich dobru a zdraví, snad nechceš, aby mí a tvoji poddaní byli stejně nechutně tlustí jako já?“ „Ty nechceš, aby tě lid miloval?“ „Kdo by netoužil být milován,“ hořce se usmál král. „Ale panovník, který touží zalíbit se všem, je špatný panovník. Je to zrovna tak marná snaha jako rozdělat oheň ve vodě. Když občas nenecháš oběsit 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509573
nějakého věčného rýpala nebo nespokojence pro výstrahu všem ostatním, tak si poddaní začnou dělat a mluvit, co je napadne, a výsledek toho všeho je rebélie, vzpoura, povstání, nebo dokonce revoluce a s tím spojená občanská válka. Otec by bojoval proti synovi, soused proti sousedovi. Hořely by vesnice, města, celé kraje by byly zpustošeny. A já se tě, dceruško, ptám, čemu dáš přednost? Životu několika buřičů, nebo životu tisíců, možná desetitisíců nevinných mužů, žen a dětí? Ti, co by nezemřeli v bojích, by zemřeli hlady a na nejrůznější choroby. A přesně tomu já chci zabránit, a proto vládnu tvrdou rukou. Jedině to drží lidi na uzdě.“ „Pane králi, a není právě tento váš postoj důvodem ke vzpouře? Čím déle budete odkládat reformy, tím horší a krvavější bude účtování s vaší vládou. Možná, že nakonec lid ten váš hrad rozboří jen proto, aby jim tu vaši hrůzovládu nepřipomínal.“ „Když rozboří, tak si budou muset postavit jiný,“ prohlásil král a zakousl se do kuřecího stehýnka, „a ten, kdo se v něm usídlí, bude možná ještě horší než já.“ „Takže Rovnost, Volnost a Bratrství vám nic neříkají?“ Král se zakuckal, princezna Terezka ho musela několikrát udeřit do zad, a když popadl dech, řekl: „Mýlíte se, cizinče, moji poddaní mají volnost. Můžou chodit do práce a z práce, jak se jim zlíbí, mohou mně svobodně provolávat slávu, mohou vše, co jim dovolím. Rovnost máme také, všichni
100 Ukázka elektronické knihy