Síla květiny byla nyní mou silou! Chapadla klesla, jejich dílo bylo dokonáno. Řasy robota něco signalizovaly a Lhar řekla: „Tvá cesta je tam. Ten chrám – vidíš ho?“ Viděl jsem ho. Daleko v dálce, napůl zahalená mlhou, byla vidět šarlatová stavba, ne zničená jako ostatní. „Tam najdeš poslední dívku a pak musíš zničit HO.“ Teď už jsem nepochyboval o tom, že to dokážu. Zdálo se, že mě nová síla zvedá z nohou a posílá mě běžet po mechu. Jednou jsem se ohlédl a uviděl Lhar a jejího robota, jak nehybně stojí a pozorují mě. Chrám se zvětšoval, jak jsem se blížil. Byl postaven ze stejného načervenalého kamene jako ostatní zničené bloky, které jsem viděl. Eroze však zvětrala jeho drsné úhly, až z něj zbyl jen oblý, hladce vytesaný monolit, vysoký dvacet stop, ve tvaru puškového granátu. V karmínové stěně zely dveře. Na prahu jsem se na okamžik zastavil. V šeru uvnitř se pohnul stín. Vykročil jsem vpřed a ocitl se v místnosti, která byla vysoká a úzká, strop skrytý v šeru. Podél stěn byly řezby, které jsem nedokázal zřetelně rozeznat. Dávaly tušit nelidské bytosti, které mě pozorovaly. Byla tam tma, ale viděl jsem indiánskou dívku, byla to Miranda Valleová. Její oči se na mě zlostně upíraly a i přes ochranné brnění lharské síly jsem cítil jejich strašlivou moc. Život v té dívce rozhodně nebyl lidský! „Znič ji!“ varovala mě mysl. „Znič ji! Rychle!“ Ale když jsem zaváhal, zdálo se, že na mě padá závoj temnoty. Do mozku mi vnikl naprostý chlad, mrazivost jako z vesmíru. Mé smysly se pod tím náporem zmítaly. Zoufale, slepý, nemocný a závratěmi zmítaný, jsem se dovolával rezervní síly, kterou mi Lhar dala. Pak jsem ztratil vědomí…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509509