Snesli tetu na zem a dá l se ř ıź enı́ ujala So ie. „Dě kuju, Alane,“ opě t na ně j mrkla a v Alanovi to zapě nilo. „Hele, So ko a ty studuješ veterinu? To tedy taky dojı́ž-dı́š, ne? Musı́ to bý t ná roč ný… hlavně pro vaš e, když tady nejste,“ ptal se Alan a š el vedle So ie jako ně jaký strá ž ce. „Jo, ale naš e rodina je zocelená . Má ma už asi v ž ivotě vydrž ı́ vš echno. Tá ta umř el př ed pá r lety a ona sama… sama má za sebou takový vě ci, ž e by to polož ilo i nosorož ce. Ji ale ne. Já ji svý m způ sobem obdivuju.“ „Je fajn, to se pozná ! Už jen co vš echno zvlá dne, a ješ tě ská č e kolem ná s.“ „Když je tady sé gra, tak to pomů ž e. Hlavně př es zimu… ale oni to se strejdou Karlem zvlá dajı́ i tak.“ „No prá vě , to nechá pu.“ „Má ma by to tady nikdy neprodala. Pro ni je lepš ı́ ž ıt́ tě ž-kej ž ivot v př ıt́ omnosti než myslet na minulost. Chá peš ?“ zastavila se a dlouze se na Alana podı́vala. Blı́zký oheň ji už osvě tloval, a tak vidě l lesk v jejı́ch oč ıć h. „Nevı́m, asi jo,“ uš klı́bl se Alan a doufal, ž e ta chvı́le nikdy neskonč ı.́ „Jsi hodnej, tipovala jsem tě na blbce, ale nejsi!“ polı́bila ho na tvá ř. „Dı́k!“ bylo jediné , co ze sebe v tu chvı́li vysypal, a ješ tě chvilku stá l, aniž by ná sledoval So ii, která se vzdá lila s dı́v-č ım ́ ú smě vem, jenž ale nemohl vidě t.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509479