15. Skutečný vztah hermetismu a hermeneutiky
101
hermetismus nejprve otevřít a zdůraznit. Patří k sobě zároveň tak, že z rozvinuté hermeneutiky může vzniknout pochopení pro možnost nekonečné diference mezi světy, něco jako otevřený prostor pro stále nové hermetické pohyby. Pokud ovšem skutečně začíná hermetický pohyb, prokazuje se, že se to neděje v otevřeném prostoru, nýbrž si to vytváří svůj vlastní prostor, v němž „nehraje“ nic jiného než ono. Nazýváme to znezbytnění, které se děje v každém hermetickém fenoménu a které hermetický fenomén odvádí pryč od právě se vyskytující platnosti směrem k nenadálému. Nenadálost tohoto skoku je nepřekonatelná i pro tu nejotevřenější hermeneutiku. Přiblížení, které se zdánlivě rozvíjí v rozvinutějším vztahu, je jen klam. Propast zůstává. Propast je „počátkem“ hermetického. Uprostřed hermeneutiky vzniká filosofický hermetismus a nechává veškerou hermeneutiku daleko za sebou. S tím se poprvé objevuje čistý „počátek“, a ukazuje se, jak se člověk i věc odvozují z něčeho tvůrčího, jež je beze jména a bez podoby, a přece má nejvyšší sílu. Tato tvůrčí síla je „přicházející bůh“, jak jej nazval Hölderlin. Při cházející bůh je v příchodu. Vlastně je jen tak, že je v příchodu. Toto vyjadřuje Michelangelova postava, kterou jsme si prohlíželi. Postava bez tváře hledí, i když zatím bez očí. Je jako celek „pohledem“, je vzestupem vzestupu, a tedy bohem bohů. Tento bůh přichází, a s ním pak přicházejí ostatní. Přicházejí nově a přátelsky a naklonění lidem, a přebývají přitom mnohem blíže k nim, než si lidé kdy mysleli; vedou je do nové přináležitosti. Teprve nyní se bohové probouzejí, teprve nyní se s nimi lidé mohou setkat jako rovný s rovným. Přicházející bůh je lidský bůh, jediný přítel a opožděně narozený bratr božského člověka.
obr. 8 Základní tvar meandru. Představuje formu, v níž probíhá všechno živé: počátek z „nicoty“, tj. zrození sice z jiného živého stvoření, avšak nikoli v podobě přímé závislosti, nýbrž jako začátek z něčeho vlastního. Poté rozvíjení tohoto vlastního a zavíjení do vlastního – odtud pak opětovné rozvíjení nového vlastního z něj sa motného. Atd.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509446
16. Hermeneutika ve vlastní oprátce
Umberto Eco, jenž se proslavil románem, přeloženým do mnoha jazyků, a podle něj natočeným filmem (Jméno růže), je považován za hermeneutika a je ceněný jako autor zásadního díla (Hermeneutika). Spolek německých knihkupců, který je neustále v patách úspěchu, ho pozval na slavnostní přednášku, kterou pronesl u příležitosti udělení ceny za mír na 39. frankfurtském knižním veletrhu. Ecův proslov je zúčtováním hermeneutiky s hermetismem – v každém případě je o tom alespoň přesvědčen. Pod titulem „Iracionálno včera a dnes“ si hermeneutik dělá legraci z narůstajícího iracionálního trendu. Vyvozuje evropský iracionalismus z gnose 2. století, které vytýká zrušení principů evropského racionalismu. Jako jeden takový princip vysvětluje „modus ponens“, který má spočívat v tom, že poznání „vždy znamená poznání skrze určitou causa, skrze příčinu toho, co chceme poznat“. V souladu s tím říká modus ponens: „Jestliže platí p, pak platí i q; zároveň z p vyplývá q.“ Historik filosofie se nyní diví, neboť logický princip, který hermeneutik cituje, se nenazývá „modus ponens“, nýbrž „principium rationis sufficientis“, a může být vyjádřen buď v „modu ponens“ (jestliže platí p, pak platí i q), nebo v „modu tollens“ (jestliže neplatí p, pak neplatí ani q). Modus samozřejmě není principem, nýbrž pouze modem principu. Tento rozdíl by měl ovšem hermeneutik pochopit. Kdyby jej býval pochopil, viděl by, že základní zákon řeckého racionalismu není „poznání skrze causa“, nýbrž poznání skrze „ratio“. Mezi ratio (arché) a causa (aitia) prochází příkop; ratio platí nadčasově, causa pouze v časovém průběhu. Jelikož se poznání, řecky i latinsky, řídí nadčasovým, je jeho principem ratio, a nikoli causa. Tento rozdíl je pro řeckou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509446
16. Hermeneutika ve vlastní oprátce
103
vědu absolutně rozhodující, svou váhu ztrácí teprve v 15. a 16. století, a konečně v 19. a 20. století se stává nesrozumitelným. Tímto se však zásadně proměnil smysl vědy. To všechno by měl hermeneutik vědět. Neví to však, a proto nesprávně chápe racionalitu jako umění „vysvětlovat svět kauzálně“ a rozvíjet pojmy v „lineárním přímočarém řetězu“. Jak se zdá, nikdy neslyšel o tom, co ještě Edmund Husserl nazýval „princip všech principů“, totiž o evidenci. Jeho představa racionality a vědy je výlučně kauzální a zcela prostá veškeré evidence, která přece byla nosnou myšlenkou evropské vědy ještě u významných osobností 18. a 19. století. Evidence, jež je předpokladem veškeré kauzality, jak věděli Řekové i latiníci, je pro něj myslitelná pouze jako „zvěstování“, „vize“ nebo „věštba“. Pro něho to samozřejmě znamená přesný opak vědy. Tímto dostává nevědecký pojem vědy, který vynechává to, co je rozhodující, a tedy se musí dostat do laciného rozporu s „iracionalitou“, která pak může znamenat jen představy, sny nebo šílenství. Jako takové šílenství odsuzuje „hermetismus 2. století“, který nezná princip vyloučeného třetího, nýbrž musí hovořit o „koincidenci protikladů“, a proto to nemůže znamenat nic jiného, než že mu „uniká smysl“. Pro takový hermetismus je – jak se domnívá – všechno tajemstvím, a posledním tajemstvím hermetické iniciace je právě to, „že všechno je tajemstvím“. Z toho vyplývá, jak nyní kauzálně vyvozuje, že k „meta-racionálnímu intuitivnímu poznání“ může dojít jen malá, samotným bohem vyvolená skupina lidí, kteří dešifrují komplikovaný svět a všechen zastřený smysl. Musí tedy existovat radikální rozdíl mezi příliš mnohými a vyvolenou elitou, která jediná dokáže rozpoznat smysl světa. „Gnostický člověk se stává nadčlověkem.“ A tak je nyní jasné, že je poháněno k zodpovědnosti skutečné zlo: „Gnostický nadčlověk“ bojuje proti ratiu, proti osvícenství, vědě, společnosti a dochází v tom až ke genocidě, až k „teorii židovského světového spiknutí“ a až k absolutní výsadě politického kádru, která zahrnuje i „krvavé lázně a masakry“. Všechno to vypadá jako v obrázkové knížce. Žasneme, že autorovi není nápadné, jak si sám odporuje. Všichni novodobí zloduchové jsou pro něho zjevně „dědicové gnostického syndromu“. Tento syndrom spočívá – podle něho – v tom, že člověk má svého zloducha: „Zlo je vždy pácháno někým jiným.“ Jakpak to, cožpak ten sám nemá také svého zloducha? Propadl snad sám hermeneutik nakonec „syndromu spiknutí“? Je hermeneutika sama ještě dcerou „gnose“, která je zde
Ukázka elektronické knihy