nejdřív odhrnul sníh a pak vklouzl dovnitř. Vzal pušku a najednou stál v kuchyni. „Vypadni odsud!“ poručil. „Ani nemusím moc mířit, mám broky.“ Tentokrát se na něj starosta křičet neodvážil. Tentokrát ne. Zřejmě kvůli brokům. Maria vylezla z kouta a postavila se za svého syna. Položila mu ruce na ramena. Lorenz si přiložil pušku k líci. „Mám tam dvounulky,“ prohlásil. Teta Kathe vyprávěla, že to byla ta nejhorší možná představa, zastřelit někoho brokovnicí. V puškách se vyznala, sice ne tak dobře jako Heinrich, a už vůbec ne tak dobře jako Lorenz, ale dokázala rozeznat broky od hladké střely, rozdíl viděla na srnci, a ne jednou. „Počítám do tří,“ ozvala se Maria. „Na tři řeknu synovi, aby vystřelil.“ „To je závažný zločin,“ bránil se starosta. V tu chvíli vešli do kuchyně Katharina, Heinrich a Walter. Teta Kathe mi vyprávěla, že ještě zaslechla poslední starostova slova. Rozplakala se, protože si myslela, že je to konec. Starosta doslova řekl: „Teď je všemu konec.“ „Pojďte ke mně!“ nařídila Maria. „Postavte se vedle mě! Všechno bude v pořádku. Ničemu není konec.“ „A co ty dary, co jsem vám přinesl?“ nedal se starosta. „Co teď s nimi? Mám je vzít zase zpátky?“ „Jeden,“ začala počítat Maria. „Jen si je vezmi!“ zavzlykala Katharina. „My je nechceme. Vezmi si je zase zpátky! Od nikoho nic nechceme. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509339