Planeta A10E749-O-119-E-09P seděla jako barevná perlička zamknutá v obrazovkách. Růžovou korónu už neměla. Zvět šovala se. Ve sluchátkách se ozval Henryho hlas: „Oceán, masy země, kontinenty. Vidíte to?“ „Co?“ řekl Ben. Obraz pomalu rostl, až jsem to uviděla. Zabolelo mě zkla mání. Po modrém oceánu plul drobný kousek něčeho, a když se obraz zvětšil, viděli jsme, že je to loď, která pomalu míří k masivu země. „Podobá se to –“ Henry zaváhal. „– ano! Vypadá to –“ Planeta na obrazovce se nejprve ponořila do stínu a potom do tmy, z níž blikala hnízda světýlek. Města? ——— „Odkud Zlo?“ usmál se strejček. „Dal lidem svobodnou vůli. Jako má sám. Učinil je k obrazu svému. Mají na vybranou.“ „On přece ale –“ zarazila jsem se. Strýček se díval z okna. Stmívalo se, slunce nad obzorem ještě svítilo. Průčelí domu naproti faře, na kterou padal stín katedrály, pokrývala obrazovka. Vysílali populární talk show. Že je populární, jsem věděla, protože v tuhle dobu, než za padlo slunce, nebyli mí spolužáci k zastižení ani na telefonu. Nezvedali ho ani jejich rodiče. Když jsem některému zavolala, ozval se záznamník: „Čumíme na Lindy Windey. Zavolejte za –“ a mechanický hlas oznámil, jak dlouho ještě budou čumět. Strejček televizi měl, ale zapínal ji pouze na programy o divo kých zvířatech. Ty byly vesměs historické, protože divoká zví řata žila už jenom v chráněném parku na Madagaskaru a bylo jich maličko. Obrátil se od okna. „Chceš říct, že On na vybranou nemá?“ „No já –“ rozbolela mě hlava. Byla jsem už v sedmičce, dřela jsem matematiku, která mi nešla, někdy jsem úporně přemýš lela tři čtyři dny, jednou i týden, než jsem s příkladem pohnula. Ale hlava mě bolela jenom nad strejčkovým katechismem. „On přeci nemůže páchat – zlo?“ „Může,“ řekl strejček, ale hned se opravil. „Mohl by. Ale ne chce.“ A kdyby chtěl? 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509233