„No, to je milé. Tak bychom mohli jít třeba i někam jinam. Nebo tam nějakou máš?“ zaútočila jsem na něj. „Já? Já ne, holčičko. To ty pořád vzdycháš po tom svým bývalým.“ Nechápala jsem, jak na to přišel. Jo, občas jsem si na Libora vzpomněla, ale nic jsem nikdy neříkala. Nebo to jen tak zkoušel? „Já tě pořád miluju,“ řekl a přitáhl si mě k sobě. Jenže jak byl opilý, byl docela hrubý a tahal mě za vlasy. „Au! Pusť, to bolí!“ přikazovala jsem mu. Nechtěl mě pustit. „Jsi moje manželka, tak pojď plnit svoje povinnosti!“ táhnul mě do ložnice. Vzepřela jsem se a vší silou ho odstrčila. Nečekal to a odletěl pryč. Posadil se na zadek. Díval se na mě a pak začal vzlykat. „Ty mě nemiluješ, co? Nikdy jsi mě opravdu nemilovala. Nikdy jsi na toho svýho bejvalýho nezapomněla. Tak kdes byla?“ „Za svým bývalým, když to chceš vědět. Měl nehodu, jela jsem mu pomoct.“ Otočila jsem se a považovala naši diskusi za uzavřenou. Ano, bohužel měl Vláďa pravdu. Nikdy jsem na Libora nezapomněla. Snažila jsem se, dělala jsem vše, co jsem mohla. Starala se o rodinu i o něj a Libora jsem nikdy nekontaktovala. Přesto neustále „byl“ se mnou. S námi. S naší rodinou. Vláďa vstal a šel ke mně. Znovu se pokusil o intimní sblížení. Tentokrát už byl pokornější. Přesto jsem nemohla. „Ne, Vláďo, jsi opilý. Já tě takhle nechci,“ protestovala jsem. Ve skutečnosti jsem musela uznat, že jsem vlastně ráda, protože po tom něžném líbání s Liborem jsem nebyla žádné intimity s Vláďou schopná. Libore, cos mi to jen provedl. Jak tohle půjde dál? Večer se vrátila Bětka. Na sto honů bylo cítit, jak moc je zamilovaná. Přišla a hned mě objala. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509226
„Mami, já ho tak miluju,“ svěřovala se mi. „Buď šťastná, holčičko. Užívej si svého Járu, jak to jde. Moc vám to přeju,“ chlácholila jsem ji. A hlavně, ať vám to vydrží a nikdo nekazí, tak jako nám, přála jsem jí v duchu. Nechtěla jsem, aby si dělala zbytečné starosti. Vláďa se s ní vůbec nebavil. Tvářil se nafoukle a uraženě. Jako malé dítě, napadlo mě. A to tedy není ani malinko přitažlivé. Jak se s ním mám pak intimně sbližovat? Chci vedle sebe dospělého muže! Situace u nás se moc nelepšila. Vláďa začal dost pít a chodil z hospody pozdě domů. Asi mi to svým způsobem vyhovovalo. Intimní sblížení jsem odmítala. Nešlo to. Úplně se mi zprotivil. Viděla jsem ten rozdíl mezi ním a Liborem. A to byl konec. Chápala jsem, že má svým způsobem pravdu. I já měla podíl na tom, že náš vztah pořádně nefungoval. Nikdy jsem mu nedokázala dát sto procent lásky tak, jak po tom toužil. Jenže on mě vlastně do toho našeho vztahu nanutil. Věděl dobře, že jsem ho nemilovala. Pořád doufal, že se to změní. Ano, časem jsem ho měla ráda, ale nebylo to nikdy tak jako s Liborem. Po tom zklamání jsem už nikdy nedokázala své srdce otevřít naplno. Netrvalo to ani půl roku a Vláďa si našel přítelkyni. Tedy ujala se ho jedna naše kolegyňka z práce. Bylo jí třicet osm a neměla děti. A Vláďa se jí evidentně líbil. Začala se s ním tahat i veřejně. Uhodila jsem na něj. Řekl, že jsem ho k tomu dohnala. Že s ním nespím. Neprotestovala jsem. Ano, byla to pravda. Navrhla jsem mu rozvod. Nechtěl. Nerozuměla jsem tomu. Vždyť měl jinou. Řekl, že jen chtěl, abych žárlila, abych věděla, jaké to je. Nežárlila jsem. Spíše se mi ulevilo, že na mě už netlačí. Žili jsme tak nějak vedle sebe a mě to začínalo vysávat energii. Copak to je nějaký život?
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509226
Máme dětem předstírat, že jsme rodina? Ti to určitě tušili a byli poslední dobou dost zaražení a vzorní. Takto jsem je neznala. „Co se to s vámi děje? Ani neprotestujete, když potřebuji nějakou práci?“ uhodila jsem na ně. „Mami, to nám řekni spíš ty. Máte s tátou nějaké problémy?“ ozvala se odvážnější Bětka. „Ano, máme problémy. Uvažuji o rozvodu,“ přiznala jsem se. „Mami, ne, copak už se nemáte rádi?“ začala plakat. „Bětuško, máme se rádi. Ale už se nemilujeme. Váš táta má nějakou přítelkyni a já už takhle nechci žít. Pro vás se nic nezmění, nemusíte se bát. Vás oba pořád milujeme,“ vysvětlovala jsem. „Táta za to může! Jak to, že má nějakou ženskou?“ hledala Bětka viníka. „Ne, zlato, tak jednoduché to není. Máme na tom oba stejný podíl viny. Prostě už se spolu neumíme domluvit. Nedělejte si starosti,“ uklidňovala jsem je. „Jak si nemáme dělat starosti? Jste naši rodiče,“ přidal se Luděk. „Už jsem řekla, že se pro vás nic nemění. Milujeme vás, ať budeme spolu nebo ne. A už budete za chvíli oba plnoletí. Budete mít svůj vlastní život. Ale nespěchejte. Užijte si mládí a vše krásné, co s tím souvisí. To vám pak nikdo nevezme.“ Moc nadšení nebyli, ale vypadalo to, že se po tom našem rozhovoru přesto uklidnili. Nejhorší je nejistota. A předstírání něčeho. I mně se ulevilo. Nebylo mezi námi to napětí, že by se mohlo něco stát. Akorát Vláďa moc nekomunikoval. Místo do hospody začal chodit k té své Blance. A po práci se začalo šuškat, že spolu čekají dítě. Znovu jsem na Vláďu uhodila. 100 Ukázka elektronické knihy