druha. Tady je na nepřátelském území. Cítil spalující nenávist Jormanů, byla skoro hmatatelná a její síla připomínala Zubří hlavu. Nebyl žádný zbabělec, jenže proti takové přesile by se nohy roztřásly každému. A především — mají s sebou dítě. Představa, že mu někdo ublíží, v Judokovi vyvolávala šílenství a odemykala bratrovy okovy. Takže otevřel klec a pustil ho ven. Jednoho medvěd zabil ranou pěsti, druhého udeřil tak silně, že muž přeletěl celou místnost a přistál až v krbu. Shodil přitom rožeň a pečené, tukem nasáklé sele začalo okamžitě hořet spolu s ním a srub naplnil jeho zoufalý řev. Když ho jeho manželka polila džberem vody, ještě žil, ale na záchranu už bylo pozdě. Teprve teď když pochopili, že ve dveřích nečíhá obyčejný divoch, ale bestie obdařená nadlidskou silou, dostali strach. Začali o překot vstávat a tlačit se ke zdím, v rukou drželi nože a ženy ječely hrůzou. Barbar cosi zařval a praštil pěstí do zdi, až se srub zatřásl. Medvědovi se nechtělo odejít, musel ho zahnat. Ještě před měsícem by ho nedokázal tak rychle zkrotit, ale s každým dnem spolu žili v čím dál dokonalejším souladu. Jormané vytušili, že by měli zmlknout. Snad uslyšeli v jeho ryku cosi nepřirozeného, cosi zvířecího. Pokusil se jim vše vysvětlit, ale jeho jazyk byl pro ně jen chrčení a kašlání. „Nechce bojovat,“ ozval se zezadu tichý hlas a vzápětí vyčerpaně zakašlal. „Má… dítě. Hledá… hledá pro ně matku. Mléko.“ Judok jen zíral. „To jsi ty, Drale?“ zeptal se.
› 98 ‹
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509224