žák dosáhne jen vlastní aspirace, dochází u něj k prožitku subjektivního úspěchu, současně však roste určité napětí mezi učitelovým cílem a cílem žáka, které se může projevovat negativním vztahem žáka k učiteli. Žák prožívá pocity neadekvátních a přehnaných nároků. V situaci, kdy výkon neodpovídá ani žákově aspiraci, je prožitek neúspěchu provázen nespokojeností žáka se sebou samým. Hrabal s Manem a Pavelkovou (1989) upozorňují na skutečnost, že hodnocení výkonu závisí také na tom, jaká hodnotící kritéria k němu žák používá, s čím srovnává svůj výkon. Mluvíme pak o vztahových normách neboli kritériích, které mohou být charakterizovány buď jako individuální vztahová norma, kdy žák srovnává svůj výkon s předchozími výkony, nebo jako sociální vztahová norma, kdy žák srovnává svůj výkon s výkony ostatních. S tímto se můžeme setkat u průměrných nebo podprůměrných žáků pokud svůj výkon srovnávají s výkony ostatních žáků a následně jej mohou vnímat jako dílčí neúspěch. V tomto případě může u těchto jedinců mírné zlepšení vyvolat prožitek výrazného úspěchu, pokud je jejich aktuální výkon srovnáván s výkony předchozími. Samotní Hrabal, Man a Pavelková (1989) tvrdí, že z hlediska motivace je významnější individuální vztahová norma, která je zdrojem realistické úrovně nároků žáka na sebe sama. Individuální vztahová norma je nejspíše vývojově primární. Rodiče většinou srovnávají výkon dítěte s jeho předchozími výkony, avšak se vstupem do školy se mění situace, kdy postupně dochází k orientaci dětí převážně na sociální vztahovou normu. Je nutné, aby pro hodnocení vlastních výkonů dominovala individuální vztahová norma. Pokud k uvedenému nedojde, může podle Hrabala, Mana a Pavelkové (1989) nastat zejména u slabších žáků ztráta motivace ke školnímu výkonu. S provedením určitého výkonu a následným hodnocením souvisí zpětná vazba, kdy jedinec hledá možné příčiny, které mohly vést k realizaci určitého výkonu. Příčin je velké množství, proto se atribuční teorie snaží o jejich přehlednější strukturování pomocí obecnějších společných charakteristik. Hrabal, Man a Pavelková (1989) hovoří o třech dimenzích kauzality, kterými jsou: dimenze místa, dimenze stability a dimenze řízení. Stručně si jednotlivé dimenze popíšeme. A) Dimenze místa Heider (1967) byl prvním autorem, který formuloval tuto dimenzi. Uvádí, že výsledek určité činnosti, popřípadě jednání, závisí na dvou skupinách podmínek, a to jsou osobnostní faktory a faktory prostředí. Heider (1967) tedy odděluje příčiny vnitřní, které vycházejí z osobnosti jedince, od příčin vnějších, které jsou na jedinci nezávislé. B) Dimenze stability Jelikož se vnitřní příčiny v některých ohledech navzájem odlišují, zároveň tak i vnější příčiny, je potřeba určit dimenzi, která by byla schopna tuto odlišnost zachytit. Heider (1967) hovoří o dimenzi stability a dále tvrdí, že schopnosti jsou vnímány jako stabilní, konstantní příčina, na rozdíl od kauzálních faktorů, kam můžeme zařadit úsilí, popřípadě náladu, a že jsou chápány jako více proměnlivé, měnící se v čase a v různých situacích. Dalším z autorů, kteří tuto dimenzi rozvíjeli, byl Weiner (1991). Ten pomocí dimenze místa a dimenze stability charakterizoval dominantní příčiny připisované úspěchu a neúspěchu ve výkonových situacích. Těmito příčinami jsou schopnosti, což je vnitřní stabilní příčina, dále úsilí jako vnitřní nestabilní příčina, patří sem také obtížnost úkolu jako vnější stabilní příčina, a v neposlední řadě náhoda jako vnější nestabilní příčina. K jednotlivým charakterizovaným 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509214