J A N F I LO P O N O S
S Plotinovým jménem se vícekrát setkáváme v díle alexandrijského „gramatika“ Jana Filopona (zemř. asi 574),1 který byl žákem Ammonia Hermeiova a proslul jako novoplatonizující komentátor Aristotelových děl i jako autor pojednání proti Proklově nauce o věčnosti světa i samostatného výkladu o stvoření světa. Zpochybněním Proklovy nauky o věčnosti světa na základě odmítnutí nekonečnosti, již v jeho očích implikuje,2 Filoponos fakticky polemizuje také proti Plotinovi, jakkoli se proti němu neobrací výslovně. Naopak ho chválí jako „božského“,3 „moudrého“,4 „velikého“,5 jako „filosofa“6 či jako nad jiné povolaného interpreta Platonova díla.7 Ve svém výkladu „O věčnosti světa“ (datovaném do r. 529) Filoponos opakovaně cituje Enn. VI,7(38),1,45–58 na podporu myšlenky, že Bohu jsou i budoucí věci věčně přítomné,8 aby odtud vyvodil nejen Boží věčnou neproměnnost9 a nezávislost na stvořeném světě,10 ale také jeho prozřetelnou péči o něj.11 Při prvním výskytu uvádí nejen Plotinovo jméno, ale také název pojednání „O inteligibilních věcech 1
2
3 4 5 6 7 8
9 10 11
K dataci srv. M. Perkams, Johannes Philoponos, in: Ch. Riedweg et al. (vyd.), Philosophie der Kaiserzeit und der Spätantike (Grundriss der Geschichte der Philosophie, Philosophie der Antike, 5/3), Basel 2018, 2033–2051, zde 2033; 2037n. Srv. G. Verbeke, Neoplatonic Views on Divine Creation and the Eternity of the World, in: D. J. O’Meara (vyd.), Neoplatonism and Christian Thought, 45–53. Filoponos, In Anal. pr., prooem. (CAG 13/2, 1,21). Filoponos, De aet. 16,3 (Rabe 572,9). De aet. 13,15 (Rabe 524,19). De aet. 2,5 (Rabe 39,2). De aet. 13,15 (Rabe 524,20n.). De aet. 2,5 (Rabe 39,5–18); 4,16 (Rabe 101,12–25); 16,3 (Rabe 571,20 – 572,8). Viz P. Henry, Les états, 275–277. Shrnutí této myšlenky s Plotinovým jménem přináší Filoponos také v De aet. 16,4 (Rabe 584,8–11). De aet. 16,3 (Rabe 574,2–8). De aet. 4,16 (Rabe 101,1–6). De aet. 16,4 (Rabe 583,9–12).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509210
/ 99 / neboli o dobru“ (Περὶ νοητῶν ἢ περὶ ἀγαθοῦ),12 který se mírně odlišuje od titulu v Porfyriově edici „Jak povstala mnohost idejí a o dobru“ (Πῶς τὸ πλῆθος τῶν ἰδεῶν ὑπέστη καὶ περὶ τἀγαθοῦ).13 Rovněž Filoponos citáty či parafrázemi Plotinova pojednání II,1(40),2,5–16;14 4,9n.;15 4,11–13;16 6,2–16;17 7,23–3318 podpírá své odmítnutí pátého prvku: i nebeská tělesa jsou totiž složena ze čtyř prvků, jak je známe z podměsíční oblasti, jen jsou dokonalejší. Také zde zmiňuje Filoponos Plotinovo jméno19 a rovněž název pojednání „O světě“ (Περὶ τοῦ κόσμου), který se shoduje s Porfyriovým výčtem v „Životě Plotinově“20 (nikoli však s jeho edicí, kde toto pojednání nese název Περὶ οὐρανοῦ).21 Nejasná zůstává citace týkající se souvislosti aktivity s jejím zdrojem, kterou Filoponos spojuje s Plotinovým jménem („někdo by snad v návaznosti na Plotina mohl říci“ … „proto říká“) a kterou užívá ve své úvaze o sounáležitosti světla a jeho zdroje v rámci výkladu o vztahu Boha a jeho stvořitelského díla.22 Ve svém odmítnutí této novoplatonské metafory23 Filoponos rozlišuje dvojí světlo: jedno zůstává ve slunci, 12 13 14 15 16
17 18
19 20 21 22
23
De aet. 2,5 (Rabe 39,2n.). Porfyrios, Vita Plot. 5,43; 26,22. De aet. 13,15 (Rabe 524,27 – 525,12). Viz P. Henry, Les états, 271n. De aet. 13,15 (Rabe 526,26 – 527,1). Viz P. Henry, Les états, 272n. De aet. 13,15 (Rabe 526,13–17); v tomto případě se jedná spíše o parafrázi, viz P. Henry, Les états, 273. De aet. 13,15 (Rabe 525,13 – 526,3). Viz P. Henry, Les états, 273n. De aet. 13,15 (Rabe 526,8–12); nejde o citát, nýbrž velmi volnou parafrázi Plotinovy myšlenky navazující na Platonova Tim. 58c5–7; 60b6. De aet. 13,15 (Rabe 524,19). De aet. 13,15 (Rabe 524,27); Porfyrios, Vita Plot. 5,47; 24,40. Viz P. Henry, Les états, 10. De aet. 1,8 (Rabe 21,6–10): τὸ αὐτὸ δ’ ἂν εἴποι τις καὶ κατὰ Πλωτῖνον „ἐνέργειά ἐστιν τοῦ φωτίζοντος τὸ φῶς εἰς ἄλλα προϊοῦσα“. διό φησιν καὶ „παρόντος μὲν τοῦ ἐνεργοῦντος πάρεστιν ἡ ἐνέργεια, ἀπελθόντος δὲ συνάπεισιν“. H. Rabe (ad loc.) odkazuje na Enn. IV,5(29),7; P. Henry (Les états, 275) upřesňuje, že jde o parafrázi Enn. IV,5(29),7,33–48 (ovšem velice volnou). M. Share rozšiřuje pasáž, která přichází v úvahu (aniž by byla doslovným zdrojem), na Enn. IV,5(29),6–7, srv. M. Share, Philoponus Against Proclus’s „On the Eternity of the World 1–5“, Ithaca, N.Y. 2005, 95, pozn. 71. Na nemožnost citát identifikovat upozorňuje také C. Scholten, FC 64/1, 153n.; 64/2, 364,67. Srv. také Enn. IV,4(28),14,4n.: Οἷον ἐπὶ φωτὸς ἔχει· ἀπελθόντος οὐδὲν ὁ ἀὴρ αὐτοῦ ἔχει… Ibid. 29,9–12: Καὶ γὰρ ἀπελθόντος ἡλίου οὐ μόνον τὸ ἐφεξῆς φῶς καὶ κατ’ αὐτὸν καὶ ἐξηρτημένον ἀπέρχεται, ἀλλὰ καὶ τὸ ἀπὸ τούτου εἰς τὸ ἔξω τούτου ὁρώμενον ἐν τοῖς παρακειμένοις ἕτερον ὂν ἐκείνου συναπέρχεται. Plotin užívá metafory vyzáření pro vycházení Intelektu z Jedna, srv. Enn. V,1(10),6,28–30.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509210
/ 100 / druhé z něj vychází a rozlévá se ve vzduchu.24 Tato myšlenka je volnou obdobou Plotinova rozlišení mezi světlem, které slunce těsně provází, a světlem, které se rozlévá navenek, z Enn. IV,4(28),29,9–12,25 či jeho nauky o dvojí aktivitě z Enn. V,4(7),2,27–33. Na jiném místě téhož spisu Filoponos parafrázuje Plotinův argument pro nesmrtelnost duše založený na oddělení jejích aktivit od těla.26 Paul Henry soudí, že jde o resumé pojednání IV,7 „O nesmrtelnosti duše“, nikoli jen kapitoly 85 tohoto pojednání (proti aristotelské „neoddělitelné entelechei“), o níž není zřejmé, zda ji měl Filoponos k dispozici, neboť chybí v Porfyriově edici, jak ji dnes známe.27 Podobnou úvahu o aktivitě oddělitelné od těla, která předpokládá oddělitelnou, a tedy věčnou substanci, nacházíme však i ve Filoponově starším komentáři k Aristotelově spisu „O duši“,28 kde je (její první část) připisována „attickým interpretům“ (᾿Αττικοὶ ἐξηγηταί),29 tj. patrně athénským novoplatonikům,30 nikoli Plotinovi. V několika svých dílech, také v pojednání „O věčnosti světa“, Filoponos rovněž uvádí Plotinovu myšlenku z Enn. II,2(14),1 o kruhovém 24 25 26
27
28
29 30
De aet. 1,6–7 (Rabe 16,24–28; 17,15n.). C. Scholten, FC 64/2, 355, pozn. 56. De aet. 7,4 (Rabe 252,19–22): ἐντεῦθεν γὰρ αὐτῆς καὶ τὴν ἀθανασίαν ὁ Πλωτῖνος συνελογίσατο δείξας ἐκ τῶν χωριστῶν αὐτῆς ἐνεργειῶν, ὡς καὶ τὴν οὐσίαν αὐτῆς χωριστὴν εἶναι ἀνάγκη καὶ διὰ τοῦτο ἀθάνατον. P. Henry, Les états, 283; Recherches sur la Préparation évangélique, 119–123. Naopak M. Share soudí, že má Filiponos na mysli Enn. IV,7(2),85 s tím, že také další části tohoto pojednání, zejména kap. 8; 10; 12 a 13 mohou přicházet v úvahu. Srv. M. Share, Philoponus Against Proclus, 150, pozn. 443. Také v Enn. V,1(10),10,13–18 Plotin argumentuje, že aktivita myšlení je oddělená od těla, nejde však o důkaz nesmrtelnosti duše. Filoponos, In De an. prooem. (CAG 15, 16,9–11): εἰ δὲ ἡ ἐνέργεια χωριστή, ἐξ ἀνάγκης καὶ ἡ οὐσία αὐτῆς χωριστὴ ἔσται· εἰ δὲ χωριστὴ ἡ οὐσία, κατὰ πᾶσαν ἀνάγκην καὶ ἀίδιος. In De an. I,1, 403a10 (CAG 15, 46,18–21). Viz M. Perkams, Selbstbewusstsein in der Spätantike. Die neuplatonischen Kommentare zu Aris toteles’ De anima, Berlin 2008, 64–67. Podobnou úvahu o racionálním uvažování, které je (na rozdíl od smyslového vnímání) schopno se vztáhnout samo k sobě, a proto je oddělitelné od těla, zná také Filoponovi blízký autor Štěpán z Alexandrie (srv. níže, str. 108), který ji také nespojuje s Plotinovým jménem, srv. Štěpán z Alexandrie („Filoponos“), In De an. III,2, 425b12 (CAG 15, 466,20–22): εἰ δὲ ἐπιστρέφει πρὸς ἑαυτήν, καὶ χωριστῆς ἐστιν ἐνεργείας, τὸ δὲ χωριστῆς ὂν ἐνεργείας καὶ χωριστῆς ἐστιν οὐσίας, καὶ διὰ τοῦτο καὶ ἀίδιον καὶ ἀσώματον. Podobně i Proklos, Inst. theol. 16 (Dodds 18,7–12): Πᾶν τὸ πρὸς ἑαυτὸ ἐπιστρεπτικὸν χωριστὴν οὐσίαν ἔχει παντὸς σώματος. εἰ γὰρ ἀχώριστον εἴη σώματος οὑτινοσοῦν, οὐχ ἕξει τινὰ ἐνέργειαν σώματος χωριστήν. ἀδύνατον γάρ, ἀχωρίστου τῆς οὐσίας σωμάτων οὔσης, τὴν ἀπὸ τῆς οὐσίας ἐνέργειαν εἶναι χωριστήν.
Ukázka elektronické knihy