vztahů duchovních sil ve společnosti a míry osobní odpovědnosti každého člověka za to, co se ve státě děje. Hledání odpovědí na tyto i jiné otázky sjednocuje současné autory. Úvahy o jejich literárních dílech pomáhají odhalit směřování duchovního smýšlení v současné ruské literatuře. Objasňují totiž historické události, které zásadním způsobem změnily život Ruska na počátku 20. století, a také vedou k zamyšlení nad příčinami období smut, která se v ruských dějinách odehrála, a nad kolektivní identitou ruského národa. Historický vývoj ruské společnosti je, pokud vezmeme v úvahu Hegelovu dialektiku, spirálovitý. Možná až překvapující zákonitosti lze sledovat zejména v obdobích převratných změn, které se zjevnou pravidelností zasahují ruskou společnost. Před sto lety navždy zaniklo staré carské Rusko a život se zcela změnil. Tehdy skončila vláda dynastie Romanovců, která začala v roce 1613, tedy také na přelomu historických epoch, když ukončila události tzv. období Smuty. Lev Nikolajevič Gumiljov (2012, s. 13) ve své studii От Руси к России (Od Rusi k Rusku) uvádí příklad z čínské básnické tvorby a poeticky vykresluje plynutí času: „Nic než kruhy na vodě řád světa jest. […] Jest vrtkavost zákonem běhu světa, Tam – kam se jen podíváš.“ V duchu poetického vykreslení historie, které nastínil Gumiljov, lze skutečně říci, že mnohé události a jména té doby se zcela vytratily, ale existují i zvláštní, dokonce až mystické shody, které nás nutí zamyslet se zejména nad duchovními zákonitostmi, které tvoří základ našeho bytí. Paralely můžeme spatřovat například v období začátku a konce vlády dynastie Romanovců. Její osud začal v Ipatijevském klášteře poblíž Kostromy, kdy byl pro budování nového světa obětován chlapec, carevič Ivan, a skončil v Ipatijevském domě v Jekatěrinburgu, kde byly také obětovány děti a mezi nimi chlapec, carevič Aleхej. Vše začalo Michailem Romanovem v roce 1613 a skončilo Michailem Romanovem, posledním kandidátem na ruský trůn, zabitým v roce 1918 bolševiky.2
Filozofická východiska historického vývoje a jejich odrazy v kultuře Podle Hegela je základem každé historické změny myšlenka. Při studiu historie pozorujeme války, vznik a zánik nových států, ale ve skutečnosti vidíme zápas idejí: „Světová historie je ve skutečnosti projevem ducha v čase.“ (Hegel, 1993, s. 119, vlastní překlad) Gumiljov dělí vývoj společnosti na určité fáze související s působením tzv. pasionátů (пассионарии), neboli lidí, kteří disponují nadbytečnou energií, „zvýšeným sklonem k činnosti“ (Gumiljov, 2012, s. 17). Pasionáti usilují o změnu svého okolí a jsou přitom schopni takovou změnu provést. Jsou to oni, kdo organizují daleká tažení, z nichž se vrátí jen málokdo. To oni bojují za ovládnutí národů, obklopujících jejich vlastní etnos, nebo naopak čelí nájezdům okupantů. Taková činnost vyžaduje zvýšenou schopnost zvládat mohutná vypětí, protože jakékoli úsilí živého organismu je spojeno se ztrátou jistého druhu energie. Tento druh energie popsal významný ruský vědec V. I. Vernadskij, který jej pojmenoval jako biochemickou energii živé biosférické hmoty. […] Pasionáti vystupují nejen jako bezprostřední vykonavatelé, ale také jako organizátoři. […] Největší zdvih – vrcholová fáze 2
Ve prospěch svého bratra velikého knížete Michaila Alexandroviče se Mikuláš II. vzdal v březnu 1917 trůnu, což mělo vliv na budoucí vývoj ruské historie.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509188