vztahů duchovních sil ve společnosti a míry osobní odpovědnosti každého člověka za to, co se ve státě děje. Hledání odpovědí na tyto i jiné otázky sjednocuje současné autory. Úvahy o jejich literárních dílech pomáhají odhalit směřování duchovního smýšlení v současné ruské literatuře. Objasňují totiž historické události, které zásadním způsobem změnily život Ruska na počátku 20. století, a také vedou k zamyšlení nad příčinami období smut, která se v ruských dějinách odehrála, a nad kolektivní identitou ruského národa. Historický vývoj ruské společnosti je, pokud vezmeme v úvahu Hegelovu dialektiku, spirálovitý. Možná až překvapující zákonitosti lze sledovat zejména v obdobích převratných změn, které se zjevnou pravidelností zasahují ruskou společnost. Před sto lety navždy zaniklo staré carské Rusko a život se zcela změnil. Tehdy skončila vláda dynastie Romanovců, která začala v roce 1613, tedy také na přelomu historických epoch, když ukončila události tzv. období Smuty. Lev Nikolajevič Gumiljov (2012, s. 13) ve své studii От Руси к России (Od Rusi k Rusku) uvádí příklad z čínské básnické tvorby a poeticky vykresluje plynutí času: „Nic než kruhy na vodě řád světa jest. […] Jest vrtkavost zákonem běhu světa, Tam – kam se jen podíváš.“ V duchu poetického vykreslení historie, které nastínil Gumiljov, lze skutečně říci, že mnohé události a jména té doby se zcela vytratily, ale existují i zvláštní, dokonce až mystické shody, které nás nutí zamyslet se zejména nad duchovními zákonitostmi, které tvoří základ našeho bytí. Paralely můžeme spatřovat například v období začátku a konce vlády dynastie Romanovců. Její osud začal v Ipatijevském klášteře poblíž Kostromy, kdy byl pro budování nového světa obětován chlapec, carevič Ivan, a skončil v Ipatijevském domě v Jekatěrinburgu, kde byly také obětovány děti a mezi nimi chlapec, carevič Aleхej. Vše začalo Michailem Romanovem v roce 1613 a skončilo Michailem Romanovem, posledním kandidátem na ruský trůn, zabitým v roce 1918 bolševiky.2
Filozofická východiska historického vývoje a jejich odrazy v kultuře Podle Hegela je základem každé historické změny myšlenka. Při studiu historie pozorujeme války, vznik a zánik nových států, ale ve skutečnosti vidíme zápas idejí: „Světová historie je ve skutečnosti projevem ducha v čase.“ (Hegel, 1993, s. 119, vlastní překlad) Gumiljov dělí vývoj společnosti na určité fáze související s působením tzv. pasionátů (пассионарии), neboli lidí, kteří disponují nadbytečnou energií, „zvýšeným sklonem k činnosti“ (Gumiljov, 2012, s. 17). Pasionáti usilují o změnu svého okolí a jsou přitom schopni takovou změnu provést. Jsou to oni, kdo organizují daleká tažení, z nichž se vrátí jen málokdo. To oni bojují za ovládnutí národů, obklopujících jejich vlastní etnos, nebo naopak čelí nájezdům okupantů. Taková činnost vyžaduje zvýšenou schopnost zvládat mohutná vypětí, protože jakékoli úsilí živého organismu je spojeno se ztrátou jistého druhu energie. Tento druh energie popsal významný ruský vědec V. I. Vernadskij, který jej pojmenoval jako biochemickou energii živé biosférické hmoty. […] Pasionáti vystupují nejen jako bezprostřední vykonavatelé, ale také jako organizátoři. […] Největší zdvih – vrcholová fáze 2
Ve prospěch svého bratra velikého knížete Michaila Alexandroviče se Mikuláš II. vzdal v březnu 1917 trůnu, což mělo vliv na budoucí vývoj ruské historie.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509188
etnogeneze3 – vyvolává v lidech nikoli již úsilí vytvářet celky, nýbrž naopak potřebu „být sami sebou“, tedy nepodřizovat se obecným předpisům a vypořádávat se pouze s vlastní přirozeností. V dějinách je tato fáze obyčejně doprovázená takovou vnitřní rivalitou a takovými masakry, že se tím proces etnogeneze načas zbrzdí. Postupně se vlivem masakrů pasionární náboj snižuje, neboť došlo ke vzájemnému fyzickému vybíjení. Začínají občanské války; tuto fázi nazveme fází zlomovou4 (společenského tápání). Většinou je doprovázena obrovským rozptylem energie, krystalizujícím do budování kulturních a uměleckých výtvorů. (Gumiljov, 2012, s. 17–18)
Vyjádření těchto myšlenek lze pozorovat ve chvíli onoho společenského tápání, v revoluci. Myšlenka změnila vše, co bylo nebo se zdálo býti nezlomným. Vše se stalo možným, a „kdo byl ničím, stal se vším“. Fráze z Internacionály nejlépe vystihuje jak paradoxnost situace, tak i energii doby, ve které se uskutečňovalo něco, co již nebylo vůlí lidu. „Čas, který nadešel, byl dobou částic5, které doslova pohlcovaly jedna druhou, aniž by se příliš zamýšlely nad tím proč.“ (Minajev, 2015, s. 229, vlastní překlad) Metafyziku doby zobrazil nejlepším možným způsobem Alexander Blok ve své geniální poémě Dvanáct (Двенадцать). Obrovská hrubá energie zaplavila Rusko. Intelektuálové věřili, že v „očistném ohni revoluce“6 shoří vše staré. Jenže vznikalo něco zlověstného. Blok vyzýval k „poslechu revoluční hudby“, v jeho poémě vidíme ve vichřici a vytí vánice7 pochod dvanácti rudoarmějců, apoštolů revoluce, slyšíme jejich nadávky, lidové častušky, městskou romanci. Tato nelibozvučnost se šíří jako vánice, zabírá celý svět a vytváří děsivou hudbu revoluce.8 V románu Měkká tkanina (Мягкая ткань), který vyšel v roce 2015, přirovnává Boris Minajev to, co se událo v Rusku, k povodni: „Když se řeka rozlévá k horizontu, když teče z nevysokých krymských hor dolů jako zakalená břečka nesoucí s sebou zbytky stromů, psích těl, blátivé hroudy, bývalé střechy, ano, to byl tentýž živel nesoucí smrt, a zároveň i naplněný život.“ (Minajev, 2016, s. 271, vlastní překlad) Rusko bylo vždy stavovskou zemí, kde Tabulka hodností9, zavedená ještě Petrem I., přesně vymezovala každý stavovský rámec a udržovala jeho hranice. V Tabulce hodností se jasně předepisovalo dokonce správné oslovení každého nositele vojenské hodnosti a každý inteligentní člověk věděl, koho má oslovit „Vaše excelence“, „Vaše jasnosti“ nebo „Vaše 3 4 5 6
7
8
9
Fáze vrcholová („akmatická“) – fáze typická takovou úrovní pasionárního napětí, jež je pro daný systém úrovní maximální, mezní. Fáze zlomová – fáze typická ostrým snížením úrovně pasionárního napětí po fází vrcholové. Přirovnání revoluce k chemické reakci, v níž spolu reagují jednotlivé částice. Z deníků generála Pepelevina, hrdiny dokumentárního díla současné ruské literatury Зимняя дорога (Zimní cesta, do češtiny nepřeloženo) Leonida Juzefoviče: „Revoluce smete rutinu byrokracie, obnoví státní mechanismus a vyvede Rusko na cestu kulturního rozvoje.“ (2017, s. 19, vlastní překlad) Reminiscence prostupují celou složitou poetikou symbolického díla Bloka Dvanáct. Mimovolně vzniká asociace s revoluční písní Varšavjanka (Варшавянка) v překladu Gleba Maksimilianoviče Kržižanovského. Вихри враждебные веют над нами, тёмные силы нас злобно гнетут. в бой роковой мы вступили с врагами, нас ещё судьбы безвестные ждут. O ambivalentním vyobrazení rudoarmějců svědčí nejen jejich popis „Retka je v zubech, do ucha čepice, z očí jim kouká káznice!“, ale také jejich cesta vánicí „bez kříže“ se asociuje s puškinskými Běsy: „Zabloudili jsme, co dělat dál…“ Není náhoda, že se daný řádek stal epigrafem k románu F. M. Dostojevského Běsi, který je předpovědí, upozorněním na nebezpečí a ničivou sílu revolučního hnutí. Tabulka hodností je dokument stanovující úřední hierarchii a služební vztahy v Ruském impériu. 24. ledna 1722 schválil Petr I. zákon o pořádku ve státní správě Ruského impéria (systematizace vojenských hodností podle vedoucího postavení a posloupnost povýšení). (Tabeľ o rangach, online)
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509188
blahorodí“.10 Revoluce zbořila stavovské rámce a omezila a zároveň spojila všechny slovem „soudruh“, ale místo šťastných lidí vznikli buď Šarikovové (podle Michaila Bulgakova – Psí srdce [Собачье сердце]), kteří velmi nelítostně nenávidí nepřátele, nebo tzv. „люди-винтики-машины“, strůjci „Domova štěstí a dětství“, do kterého vstoupí „proletáři všech zemí“, kteří každý den stále dokola kopou základy budoucího domu, pracují ve jménu myšlenky (podle Andreje Platonova – Stavební jáma [Котлован]).
Biblická myšlenka rovnosti a její odraz v komunistických idejích Biblická myšlenka rovnosti a bratrství, která tvoří základ komunistické ideje, se bez Kristovy lásky k bližnímu stala ideou zla, s pomocí níž lze ospravedlňovat anarchii.11 A vskutku, zlo vyvolané revolucí nabralo obrovských rozměrů. Pokud bychom věřili novinám, tak život nebyl nijak přiměřený. Všichni byli se vším nespokojeni. Režim shnil. Mikuláše II. vykreslovali v novinách jako zadek, carská vláda očividně netrestala strůjce židovských pogromů a zdaleka ne všichni vzdělaní lidé přiznávali, že pogromy byly nezákonné a zločinné. Všeobecná nenávist ústila v to, že lidé byli zabíjeni přímo na ulicích jen za to, že pracovali na policii nebo řídili ministerstvo. Začaly jakési expropriace, to znamená politické loupeže bank, a zatímco běžní zloději, obyčejní lupiči téměř pokaždé nechávali rukojmí naživu, tak bojové pětky nebo sedmičky, které přepadaly banky, tyto rukojmí zpravidla nelítostně zabíjely z přesvědčení, že je to nezbytné pro revoluci. (Мinajev, 2015, s. 105, vlastní překlad)
Pronásledování a represe zachvátily Rusko. Ničily se kostely, inteligence, věřící a další byli posíláni do gulagů, byly pronásledovány tzv. „světlé síly“ Ruska. Po celé zemi se rozšířila protináboženská kampaň: organizovaly se komsomolské Velikonoce a Vánoce, při kterých se měli oslavovat mučedníci nové víry, pořádala se velikonoční procesí s vycpanými figurami představujícími bohy, s hrou na harmoniku a maškarními kostýmy. Byl vydáván časopis Bezbožný atd.12 Ve chvíli, kdy začala revoluce, ještě nikdo nechápal, že bude vytvořeno zcela nové náboženství s vlastními mučedníky13, symboly víry14, symbolikou a atributy15 a dokonce i chrámy.16 V mnohých směrech to byly atributy, které obklopovaly „novou víru“, v níž člověk 10
11
12 13 14 15
16
Podlézavost je tématem povídky „Tlustý a tenký“ („Толстый и тонкий“) A. P. Čechova, v níž můžeme pozorovat, jak dobře zná každý z hrdinů daného díla své místo ve společnosti a jak byla tato společenská příslušnost hluboce zakořeněna v tehdejší ruské společnosti. Například hrdina povídky „Záchranná brzda“ („Тормоз Вестингауза“) Michaila Zoščenka zatáhne za záchrannou brzdu ve vlaku а je plně přesvědčen, že za to neponese žádné následky, protože „ať udělám cokoliv, ke všemu je mi udělena výsada“, jelikož „mám výborný původ. Můj vlastní děda byl pasáčkem krav a matka byla obyčejná ženská…“ (1926, online, vlastní překlad) Srov. Novikova, 2018. Hrdinové-pionýři, například známý Pavlík Morozov a další. Přísahy pionýrů, komsomolců, komunistů při vstupu do politické strany. Rudá hvězda zprvu zdobila buďonovku, později se objevila ve znaku SSSR a ve 30. letech 20. století vystřídala dvouhlavé orly, symboly Ruského impéria, na věžích Kremlu. Totalitní symbolikou jsou zaplněné také památky stalinského empíru, například moskevské metro (srov. Ščukin, 2014). Symbolickým je v tomto kontextu zničený chrám Krista Spasitele v Moskvě, který byl kdysi postaven za státní peníze jako upomínka na osvobození vlasti od napoleonské invaze, a také na tomto místě ani nikde jinde nikdy nepostavený „nový chrám“ – Palác sovětů, který zůstal jen v podobě vykopaných základů, na jejichž místě byl později otevřen bazén „Moskva“. Jednotlivé peripetie spojené s postavením „nového chrámu“ nejlépe odrážejí
100
Ukázka elektronické knihy