mít rychle otevřenou kudlu!“ říká a opakovaně předvádí rychlost otevření. Natahuji štuk. Vendula obvazuje Radimovi prst, protože se řízl, jak blbnul s tím nožem. Práce je hotová, loučím se, odjíždím. Za nějakou dobu mi volá Vendula. Jestli bych nemohl udělat i druhou místnost, ale nemám na to čas, takže odmítám. Chvilku si povídáme, o tom, jak jde život. Ale nabídku práce musím odmítnout. Pak mi za čas volá ta moje příbuzná, co mi Vendulu dohodila. Bavíme se, já se ke svému překvapení dozvím, že Radim je v nemocnici. Ale moje příbuzná neví proč. Ptá se mě, jestli já to náhodou nevím. „Nevím. Vůbec. Od toho, jak jsme spolu štukovali, jsem o něm neslyšel,“ říkám já. Asi za týden volám Vendule. Jsem zvědavý, a tak se ptám, jestli je všechno v pohodě a hovořím o tom, že vím, že Radim byl v nemocnici. „Jo, byl v nemocnici, ale už je doma,“ říká Vendula. Více nechce mluvit. Pak si voláme ještě jednou. To v době, kdy začala ta korona-virová záležitost. Voláme si jen tak. Pro pokec. Vendula popisuje, jak je Radim ve svém živlu. Všude chodí, říká, že už se TO blíží, že se TO bude jen zhoršovat, a že na Vánoce 2020 bude na světě žít tak 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509163
maximálně 100 000 lidí. A to, kdo ví jestli! Směji se. Říkám, že bych si měl rychle vzít nějakou půjčku, když už je tedy jasné, že to nebudu muset splácet. Slyším z dálky do telefonu volat Radima, který poslouchá náš hovor, abych se nedivil, že konec světa je tady, že už je to jisté! Pak potkávám oba dva náhodou ve městě. Přímo v centru. V samém centru Prahy. Vendula a Radim. Je krásný, letní den. Ona má hezké šaty, on vojenské oblečení, drsně se dívá kolem sebe. Zdravím je. Vendula mě také zdraví, ale Radim mlčí. Nechávám jej. Kouká kolem sebe a prohlíží si znalecky Václavské náměstí. Je mi jasné, že kontroluje možné ústupové cesty a hledá staticky nejpevnější budovu. Když je spokojen s tím, co vidí, jeho tvář se rozzáří a říká: „No, nazdar!“ Ruku mi nepodá. Mohu být zavirovaný. „Roušku máš?“ zeptá se a já kroutím hlavou. „Já mám několik,“ říká hrdě a ukazuje na kapsu. „Jo. V metru si dokonce nasazuje roušku na roušku!“ říká Vendula a kroutí hlavou. „Hele, a co zdraví?“ ptám se já, při vědomí toho, že Radim byl přece nedávno v nemocnici, jak mi i potvrdila Vendula. „Co? Já jsem v pohodě. Žádný virus, mám všechna možná očkování. Já jsem v pohodě!“ říká drsně Radim a já se ptám: „No ne. Že nedávno probleskly informace, že jsi v nemocnici. O co šlo? Jestli to tedy není tajné?“ ptám se.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509163
Vendula vybuchne smíchy a Radim řekne drsně: „Kurz přežití, prostě!“ „Jaký kurz přežití? Jsi magor, to je celé!“ říká Vendula a Radim odtuší: „To je věc úhlu pohledu!“ „Tak já ti povím, jak to bylo,“ řekne mi Vendula a Radim zapiští: „Neříkej to. Říkala jsi, že to nikomu neřekneš! Neříkej to!“ „Proč bych to neměla říkat? Vždyť je to hezká příhoda,“ namítá Vendula a pokračuje: „Jeli jsme za známými na chatu. Na víkend. Já tam jela s nimi už ve čtvrtek, jejich autem, protože mám v pátek volno, ale tady Radimek měl za námi přijet autobusem až v pátek. Až skončí v práci. A já mu řekla, že na něj počkáme na autobusovém nádraží,“ říká Vendula. Radim vztekle podotkne: „No, tak doufám, že to alespoň řekneš tak, jak to bylo doopravdy!“ „No, to řeknu. Asi desetkrát jsem ti říkala, že jedu do Přibyslavi, že tam mají ti naši známí chatu, že se potkáme v Přibyslavi na autobusovém nádraží. Asi desetkrát.“ „Sotva jednou. A na půl úst!“ odfrkne Radim. „Co je? Radim na to zapomněl a nepřijel tam?“ ptám se já a Vendula povídá: „Kdyby jen to. To by bylo ještě fajn. Ale Radim, náš mistr přežití a drsoň největší, dokázal něco jiného. Máme sraz v šest večer, autobus přijel, Radim nikde, já čekám, tak mu volám. A on, že tady stojí a čeká na mě, a kde prý jsem?“ „Já tam byl! Tys tam nebyla!“ vykřikl Radim a Vendula nahlas a zřetelně vysvětluje Radimovi: 100 Ukázka elektronické knihy