KAPITOLA XVI.
Valancy vyšla k domu Řvoucího Abela na Mistawisově silnici pod fialovou a jantarovou oblohou s podivným vzrušením a očekáváním v srdci. Vzadu za ní plakaly její matka a sestřenice Sticklesová – nad sebou, ne nad ní. Ale tady jí do tváře foukal vítr, jemný, mokrý od rosy, chladivý, vanoucí po travnatých cestách. Ach, milovala vítr! V jedlích podél cesty ospale hvízdali rorýsi a vlhký vzduch voněl balzámem. Ve fialovém soumraku kolem ní projížděla velká auta – proud letních turistů na Muskoku už začal, ale Valancy žádnému z jejich pasažérů nezáviděla. Chalupy na Muskoce mohly být okouzlující, ale za nimi, na obloze při západu slunce, se mezi věžičkami jedlí tyčil její Modrý zámek. Odhrnula ze sebe stará léta, zvyky a zábrany jako mrtvé listí. Nechtěla se jimi nechat zavalit.Když Valancy žila týden v Roaring Abel’s, měla pocit, jako by ji od jejího starého života a všech lidí, které v něm znala, dělila léta. Začínali jí připadat vzdálení – jako sen, vzdálení – a s přibývajícími dny jí připadali ještě vzdálenější, až ji na nich přestalo záležet úplně. Byla šťastná. Nikdo ji neobtěžoval hádankami ani netrval na tom, aby jí dával fialové pilulky. Nikdo jí neříkal Doss ani se nebál, že nastydne. Nebyly tu žádné přikrývky, které by musela rozdělávat, žádné odporné gumovníky, které by musela zalévat, žádné ledové
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509153
mateřské záchvaty, které by musela snášet. Mohla být sama, kdy se jí zachtělo, jít spát, kdy se jí zachtělo, kýchnout, kdy se jí zachtělo. Za dlouhých, podivuhodných severských soumraků, když Cissy spala a řvoucí Abel byl pryč, mohla celé hodiny sedět na vratkých zadních schodech verandy, dívat se na kopce, pokryté jemným, fialovým květem, poslouchat přátelský vítr, který zpíval divoké, sladké melodie v malých smrčcích, a nasávat vůni prosluněných travin, dokud se tma nepřelila přes krajinu jako chladná, vítaná vlna.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509153
KAPITOLA XVII.
Někdy odpoledne, když měla Cissy dost sil, se obě dívky vydaly do lesních houštin a prohlížely si lesní květiny. Žádné však netrhaly. Valancy četla Cissy evangelium podle Johna Fostera: “Je škoda sbírat lesní květiny. Ztrácejí polovinu svého kouzla daleko od zeleně a mihotání. Způsob, jak se těšit z lesních květin, je vystopovat je až do jejich vzdálených útočišť – pokochat se jimi – a pak je opustit pohledem zpět a odnést si s sebou jen svůdnou vzpomínku na jejich půvab a vůni.” Valancy se po životě plném neskutečností ocitla uprostřed reality. A měla přitom hodně práce. Bylo třeba uklidit dům. Ne nadarmo byla Valancy vychována ve stírlingovských zvycích pořádku a čistoty. Pokud nacházela uspokojení v uklízení špinavých místností, dostalo se jí ho právě tam. Řvoucí Abel si myslel, že je hloupé, když se obtěžuje dělat mnohem víc, než se po ní chce, ale nezasahoval jí do toho. Byl s ní velmi spokojen. Valancy byla dobrá kuchařka. Jediné, co jí vytýkal, bylo, že si při práci nezpívala. „Lidé by si měli při práci vždycky zpívat,“ trval na svém. „Ne vždycky,“ opáčila Valancy. „Představ si, že řezník zpívá při práci. Nebo hrobník.“ Abel propukl ve svůj řehot. Smál se až se za břicho popadal.
Ukázka elektronické knihy