KAPITOLA XVI.
Valancy vyšla k domu Řvoucího Abela na Mistawisově silnici pod fialovou a jantarovou oblohou s podivným vzrušením a očekáváním v srdci. Vzadu za ní plakaly její matka a sestřenice Sticklesová – nad sebou, ne nad ní. Ale tady jí do tváře foukal vítr, jemný, mokrý od rosy, chladivý, vanoucí po travnatých cestách. Ach, milovala vítr! V jedlích podél cesty ospale hvízdali rorýsi a vlhký vzduch voněl balzámem. Ve fialovém soumraku kolem ní projížděla velká auta – proud letních turistů na Muskoku už začal, ale Valancy žádnému z jejich pasažérů nezáviděla. Chalupy na Muskoce mohly být okouzlující, ale za nimi, na obloze při západu slunce, se mezi věžičkami jedlí tyčil její Modrý zámek. Odhrnula ze sebe stará léta, zvyky a zábrany jako mrtvé listí. Nechtěla se jimi nechat zavalit.Když Valancy žila týden v Roaring Abel’s, měla pocit, jako by ji od jejího starého života a všech lidí, které v něm znala, dělila léta. Začínali jí připadat vzdálení – jako sen, vzdálení – a s přibývajícími dny jí připadali ještě vzdálenější, až ji na nich přestalo záležet úplně. Byla šťastná. Nikdo ji neobtěžoval hádankami ani netrval na tom, aby jí dával fialové pilulky. Nikdo jí neříkal Doss ani se nebál, že nastydne. Nebyly tu žádné přikrývky, které by musela rozdělávat, žádné odporné gumovníky, které by musela zalévat, žádné ledové
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509153