*** Bolest hlavy se stupňovala. Pomalu přicházel k sobě. Cítil, že ho někdo pevně svírá za rameno, aby nespadl. Noha bolela o poznání méně. „Hm,“ zamyslel se Mirilasovi povědomý hlas, „vypadá to, že se nám probouzí. Co s nim?“ Mirilas pootevřel oči. Před sebou uviděl rozmazanou siluetu postavy. Tušil, že to bude jeden z těch, co jej přepadli. Ale jak to, že znali jeho jméno? „Vítej mezi náma,“ řekl. „Co po mně chcete?“ vyloudil ze sebe Mirilas. „Už jsi nám toho dal dost.“ Elf zaostřil na svůj batoh ležící na zemi. Uslyšel cinkání mincí. „Ale… můžeš nám toho dát víc. Renard má zájem vo nový přírůstky. Vždyť už je to dlouhá doba vod poslední zásilky.“ „Nechte mě jít. Plním důležitý úkol pro mého pána. Bude mě hledat. Zeman zburcuje biřice a najde vás. Přijde s vojskem. Prohledá každou jeskyni v Rualu,“ zachoval chladnou hlavu. Ležérní postoj zloděje před ním ale mluvil za vše. Snažil se zaostřit zrak. „To je roztomilý. Von si myslí, že jsme pořád v jeho kraji.“ Udělal dva krkoy k němu. „Jsme daleko vod tvý domoviny. Tady tě nikdo hledat nebude.“ Pohlédl na zloděje za ním. „Odveď ho!“ pokynul. „Dobře. Hodim to k těm dvoum dalším,“ odvětil. Mirilas snad poprvé začal pořádně vnímat. To určitě mluvil o Anamirovi s Freanarem. Nejspíš je také přepadli v lese a pak si počkali ještě na něj. Nebo to byli jiní chudáci, kteří skončili jako kořist neúprosných 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS509134